Amsterdam
Krijg ik korting? aneb výlet do země holandské
Čtrvtek
„Už k nám kráčí mistr špeků,“ úpěl Petr Spálený. Jediná kazeta, kterou jsme s sebou na cestu měli, byl právě on, mistr špeků, horských vzdechů. Za Jihlavou jsme mu dali šanci. Listopadové slunce bylo celkem ostré, až to do očí píchalo. Marťa nám laskavě zastavil na benzince. Měli tam menší oplocený výběh se zakrnělýma kozama a pár dutých tyčí, které, když se do nich mlátí, vydávají tupý zvuk, při němž kozy zvedají vyplašeně hlavy, rychle přežvykují a nechápavě čumí, co se to děje. „Tak to si musím vyfotit,“ šel si ke své hondičce, hondičce, kundičce – ano, tak bylo krásně, že se i Marťa odvážil recitovat, pro fotoaparát. Marťa se rozhodl, že bude náš výlet patřičně dokumentovat, a měl k tomu řádný důvod, protože ani Jaryn, ani Marťa, ani já jsme v Amsterdamu nikdy nebyli. A mistr špeků?
Hranice. Formalitka. Marťova a Jarynova občanka mě pobavily. Tak s těmahle ksichtama problémy nebudou. A teď směr Frankfurt, v Darmstadtu už na nás čeká zelňačka.
„Vždyť jsem ti říkal, že máš napsat, až budete sjíždět z dálnice,“ durdil se Miránek, jenže každý jsme měli na mysli jiný sjezd. Zastavili jsme na první tankstelle, hned zkraje města, a čekali na další instrukce. „No to je jedno,“ povídal, „pojedete po Dieburgerstrasse a tam narazíte na dům od Hundertwassera, každý ví, kde to je. Sejdeme se u Millyho táty.“ Ani jsme moc nebloudili. Milly táta byl opravdu třída. Vyvezl si nás nahoru do posledního patra toho prapodivného, asi houbičkového domu, do putyky, kde jsme koštovali to jejich sladké pivo a Milly táta vyprávěl o Řecku, o univerzitě, o svých studentech, o svých dětech a o tom, jak Miránka vozí jeho dceru, malou hodnou zlou paní, po světě a učí ju surfovat. Bylo vidět, že má Miránka rád. Ale to už dorazili Miránek a Milly, tak jsme dopili, rozloučili se s panem otcem a přesunuli se k mladým do bytu. Marťa stavař po důkladné prohlídce prahů a dalších chybějících doplňků shledal jejich nový byt poněkud pankerským. Není divu, nastěhovali se teprve před dvěma dny. Miránek dodělával zelňačku. Osmahl weiswursty, přidal kelímek smetany a vše se snažil promíchat s kotlem zelí a brambor, až mu užgryndávalo na sporák a podlahu, ale Miránek se smál, protože měl v ruce gambáče, na kterého se tak těšil. Pojedli jsme, popili, dali špeka, co ho měl Jaryn ubaleného na cestu, a šli zkoumat, jak se baví mládež v Německu. Vzali nás do hospody, kde občas hrávají prima kapely a kde se Miránek občas napije a pak trsá v tom svém easy reggae. Stará dřevěná hospoda, Marťa na výsost spokojený, takže jsme lupli pivínko a dali si partičku fotbálku, jenže šéf, štramák s blond vlasy, už zavíral, tak jsme si smutně povzdechli, pokrčili rameny a přesunuli se do studentského klubu, kde to vypadalo jako v Mescalittu na Zelňáku. A tam jsme asi taky něco popili a DJ proháněl mladou německou krev po parketu, a pak už jen vím, že jsme byli zase v tom podivném holobytě, na klíně hrnec se zelňačkou, pálí to příjemně do stehýnek, a papám a papám, a pak ležím, bříško plné, tma, a z dálky se ozývá spokojené chrápání.
Pátek
Odpoledne znovu na cestě. U všech větších měst zácpy. Jedeme krokem. Jaryn čistí skleněnku, pěkně pomalu, důkladně, na to on je mistr. „Hele,“ ukazuje Marťa na postarší hippie dodávku, která nás pomalu předjíždí. „Ti by si určitě prda dali.“ Jaryn už má skoro čisto. A tak se pomalu táhnem Německem, tím placatým nevlídným krajem, kolem je nic a nic a Petr Spálený dostává opět šanci.
Do Amsterdamu jsme přijeli za tmy. Ubytovali jsme se v kempu na okraji města. Bohužel měli chatku jen na jednu noc, ale nám to vůbec nevadí, zítra přece budem kalit durch až do rána. Paní správcová nám dala mapky a ukázala nám, jak se dostat k metru, k těm jejich šneltrejnům, co do podzemí moc nejezdí. Půlhodinová jízda, pořád rovno, žádná zatáčka, kolem činžovní domy, kanály. Konečně podzemí a Centraal Station. Všude spousta lidí, všichni někam jdou, nestačíme se rozkoukat a už nás pohlcuje dav a unáší nás do víru velkoměsta. Honem vyměnit dolary a najít coffee shop.
Očin říkal, že jsou tam všichni strašně nepříjemní, myslí si o všech, že jsou to zasraní turisti, a proto jen vrčí. Buď byl vystíhovaný, když tam byl, nebo měl smůlu. Seděli jsme nahoře v Barace, asi v pátém kofíku, do kterého jsme nakoukli a usoudili, že tady to zkusíme. Slečna barmanka nám donesla menu a povídala, že si musíme objednat na baru. Říkala to tak mile. Objednali jsem si třikrát horkou čokoládu a tři gramy citrálu. Potřebovali jsme se po cestě malinko osvěžit. Byl předobrý. Hoši dali partičku dámy, celkem napínavou, v jedné chvíli se jim dokonce sešli kameny přes celou diagonálu, což vypadalo dost impozantně, ale asi to bylo tím stavem, v jakém jsme byli. Tak jsme ještě pro jistotu smotli, zaplatili a nechali se zas unášet davem. A ze všech těch uzounkých uliček se linula vůně marihuany a hašiše a bylo to omamné a my korzovali a korzovali a najednou přejdeme kanál a ve výkladní skříni se prsatí paní při těle, oděna toliko v tanga a střevíčky na jehličkách, vyvazuje si vlasy do copu, když v tom se jí roztáhne pusa do úsměvu, malá očička zamrkají a už otvírá dvířka a zdraví se s jinou paní, která je v civilu a která si to někam pospíchá ulicí. „Jé, kde to jsme,“ rozhlíží se Jaryn kolem dokola, div nespadne do kanálu. A tak jsme za první večer stihli všechno, co jsme si cestou naplánovali – ochutnat nějakou místní specialitku a nechat se oblbnout růžovou uličkou rozmanitých slečen.
Sobota
Sedíme v parku, slunko svítí, ale moc nehřeje. Na kempinkovém stole snídaně, koprový sýr s ořechama, obří olivy naložené v česneku, najemno nakrájená šunčička, francouzská bagetka, tvarůžky, meruňkový kefír a třetinka amstelu. Opodál pobíhá Igor a straší cyklisty, kterých je v Amsterdamu hafo, a taky jezdce na ranní vyjížďce na koních, kterých je tu taky celkem dost, rozhodně víc než v Brně. Před deseti minutama jsme jej vyzvedli na letišti. Před minutou si dal šalvěj, kterou si s sebou přivezl Jaryn pro případ, kdyby nás někdo prudil, tak mu dáme puknout čisté šalvěje a řekneme, že toto je náš outdoor. A bude klid. Marťa si oblizuje mastné prsty, žmourá do slunka a ulevuje si:„To je debil.“ Sýr je vynikající, pivínko jakbysmet. Nenaděláme nic, Igor je posunutý. Pozdě v noci na Long Islandu a teď k poledni na předměstí Amsterdamu.
Zaparkovali jsme před kempinkem, kde už bohužel ze soboty na neděli neměli nocleh pro čtyři. Naštěstí tam bylo menší parkoviště, šikovně schované, takže budeme kalit celou noc a Marťa, až bude chtít, si půjde bucnout do hondičky, aby se aspoň trochu prospal a mohl na druhý den řídit.
Vyrazili jsme opět do centra. Chtěli jsme toho vidět co nejvíc, dokud je ještě světlo. A protože Amsterdam je město plné kanálů, rozhodli jsme se pro vyjížďku po kanále, a jelikož na vodě člověku rychleji vytráví, vzali si s sebou kluci na palubu tvarůžky, co nám zbyly od snídaně. A zatímco jsme ve stavu brekeke poklidně pluli kanály a obdivovali ty jejich uzounké domečky, nejroztodivnější houseboaty a tisíce a miliony kol zaparkovaných všude možně i nemožně, vyšampónovaný Talián ohrňoval frňák a metal pohledem přes rameno na ten podivný komínek smradu. Angličanka za náma to tolerovala s klidem sobě vlastním.
Po vyjížďce jsme zašli do nám již známé Baraky. Usadili jsme se v patře, pod televizi a akvárko s dvěma žlutýma rybama. Na stolku byly rozdělané šachy, rozházené domino a kousek hašiše. „Čokoláda,“ zvolal Jaryn a už ju měl mezi prsty a radostně se culil. Koupili jsme Nepál, moc prima hašiš, a rozhodli se, že ubalíme pořádného, vždyť noc byla ještě hodně mladá. A tak jsme popíjeli a pokuřovali, Marťa s Igorem si dávali partičku šachu a Jaryn na mě kul pikle v dámě. A pak jsme se šli ztratit do uliček. Město žilo, všude příjemná vůně, ale nejen z coffee shopů, ale i ze sousedních cukrárniček, kde se na pultech vystavovaly bagetky, koblížky, preclíčky, šátečky, dezertíčky, ovocné řezy, červená, zelená, až oči přecházeli. A to jsme ještě potřebovali nakoupit semena. Ale první jsme šli tuším do růžových uliček. „Ne, ne, to musíme tadyma,“ dohadovali se kluci. „No, a pak tam doleva, ke kanálu, jojo, přesně tadyma.“ Nakonec jsme k těm růžovým zázrakům došli. „A kam teď,“ ptám se. „Teď už kamkoli,“ oddechl si Jaryn a lstivě obhlížel rajón. Udělali jsme si menší osmičku, levý břeh po proudu, šup přes most, pravý břeh po proudu, šup přes most zpátky a tradá to samé proti proudu. A pak jsme šli teda tuším koupit ty semena. Někam mimo centrum, kde to je levnější.
Sedli jsme si do příjemného klubíku. Objednali jsme si pitcher amstlu a ubalili další mrkev. Za náma seděla nějaká podivná paní a velice živě debatovala s někým, kdo tam nebyl. Marťa byl jak měsíček, pusu od ucha k uchu. Snažil se nám sdělit, že takhle snad ještě nikdy zkouřený nebyl, načež skrčil hlavu mezi ramena a pomalu se rozhlížel kolem sebe, dočista jak želvička, když se drží v dlani. Věřili jsme mu. Tak takhle se nám Marťa vyfešákoval na velkou sobotní noc. Želvička jak z vědeckého žurnálu. A paní za náma dál živě diskutovala s tím, kdo tam neseděl.
A pak se už tuším blížila půlnoc a želvička i s Igorem se rozhodli, že pojedou spát. Jaryn mi navrhl, ať najdeme tu černošskou hospodu, kde jsme si včera dávali mojita a kde se Marťa tak nemohl toho božského nápoje dočkat, že koukal na paní barmanku takovýma psíma očima, až se na něj zpoza báru usmála řada velkých bílých perel a prý to bude za minutku. A zatímco jsme mlsně čekali, vedle u stolu si pán jak bota balil pořádného jointa a sypal do něj spoustu věcí, aji nějaký bílý prášek, informoval Jaryn, pak to celé sám zkouřil a šel pryč. Ale to už se nám mezi zuby usadila máta a nemuseli jsme se o nic víc starat.
Bylo mi jedno, kde strávíme zbytek noci. A tak, ani nevím jak, jsme se ocitli v té uličce s bagetkama, kde oči z té pekařské krásy přechází. Ochutnali jsme první. Havajská, se žluťoučkým ananáskem a růžovou slaninkou. Pán nám ji ohřál na správnou teplotu. Byla božská. Rozplývala se na jazýčku jak belgická pralinka, neboť ananásek pustil sósíček a ten to s tou šunčičkou vyhnal do rajské chuti. Jen se po ní zaprášilo. „A co teď,“ ptal se Jaryn. Hned naproti, přes ulici, byly další lahůdky, téměř stejný sortiment, ale lepší ceny. Dali jsme si tuším další bagetku. A pak jsme se zase pokoušeli odejít, ale povedlo se nám to jen na nejbližší roh, takže jsme se zase zjevili v té zázračné místnůstce a Jaryn si dával kafíčko a já dezertíček, ale možná taky něco úplně jiného, protože si toho moc nevybavuju, jen tu dokonalou harmonii chutí, kdy si každý pohárek dopřával plnými doušky.
Mohlo být tak kolem druhé, když jsme hledali noční spoj ke kempu. Trvalo to hodnou chvíli, ale zvládli jsme to. Pan řidič byl tak hodný, že nám slíbil, že nám řekne, kde vystoupit, takže jsme se mohli nechat bezstarostně ukolébat amsterdamským rozjezdem. Trošku mě bolelo bříško, když nás vysadil do chladné tmy. Museli jsme ještě kus cesty. Auto již bylo téměř v dohledu, když mi začal zvonit telefon. Marťa? Típla jsem to, asi se převaluje a omylem si mě vytočil. V zápětí však došla esemeska – máme auto. Jenže to už jsme byli u něj a vidíme, jak ti dva uvnitř žerou a vykládají o tom, jak se Igor musel jít před tím posledním rozjezdem v metru vyčůrat, jenže se Marťovi ztratil a běhal tam jak malé Kolja bez Svěráka, ale dopadlo to dobře, našli se, tak celí šťastní nastoupili do prvního autobusu, který jim přišel pod nos a jeli a jeli, až prostě dojeli někam, no a pak šli a šli a furt šli a pak našli auto a napsali nám a teď tu sedí a papají. Já už jsem si s něma ani nezobla, jak jsem byla přepapaná z těch nočních zázraků. Marťa šel spát ven, bylo celkem teplo.
Neděle
Ráno před osmou přišli první joggeři, a tak Marťa vstal a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Bylo hnusně, pršelo. Chtěli jsme se stavit ještě v nějakém městečku, nejspíš někde v Německu. Jaryn měl zbytek šalvěje, asi díky tomu, že nás nikdo v tom zázračném velkoměstě neotravoval. Měli bychom to dohulit, přece to nedovezeme zpátky do Brna. A proč si to neudělat hezké, když je venku takový nečas. A tak se stalo, že jsme se já a Jaryn zkouřili do dobrodružna a podnikli jsme výpravu do kufru, protože jsme si říkali, jaká to bude legrace bafat na řidiče přímo z kufru, a co teprve na celníky. A při té výpravě jsme objevili poslední plzeň a posledního gambáčka, tak jsme si ťukli a nechali se vézt.
Nakonec jsme zastavili až v Ústí. Bylo totiž furt hnusně, tak jsme se chtěli stavit aspoň na dobré jídlo. Jenže kdo nebyl v Ústí, nepochopí. Strašák ing. arch. Socialista tam opravdu dělá bububu z každé budovy. Jednoho mladíka náš dotaz, kam se jít najíst, docela rozesmál. Navrhl nám nějakou hospodu za divadlem, ale bylo zavřeno. Nakonec jsme skončili v mexické restauraci, kde po nás ukrajinská paní číšnice místo názvů jídel chtěla čísla, a když pak ta čísla donesla a kouřilo se z nich, zlobila se, že si je nepamatujeme, tak ať si pohnem, protože to strašně pálí. A tak jsme to rychle zfutrovali a uháněli jsme dál a Jaryn a Igor si dali úplně ten poslední zbytek šalvěje a děly se jim asi strašidelné věci, protože Igor tak nějak divně kroutil rukama nad palubní deskou a tak nějak divně se přibližoval k řidičovi, až po něm Marťa začal ve stopadesátce nervózně pokukovat, jako by se bál, že mu vleze do řízení. Jaryn to vzadu taky neměl jednoduché. Nakonec jsme to však všichni bez újmy zvládli až do Brna. I Petr Spálený.
Lecina
Na prohlížení fotek je potřeba rychlý připojení!
Fotky
Reporty Zpátky