S Vegou do Berlína (a zpět)
S Vegou do Berlína (a zpět)
Nápad vyrazit na lodi na čundr do Berlína vznikl patrně kolem druhé hodiny ranní na Besedě u bigbítu v Tasově u Veselí nad Moravou. Je skoro až s podivem, že ráno byl tento nápad vzpomenut a zanedlouho po hektických přípravách i uskutečněn.
Den první
Po chaotickém ránu kdy bylo potřeba naložit Vegu na vlek, naložit veškerý proviant, nádobí, spacáky, věci na převlečení, kanystry, oleje, náhradní díly a spousty dalších věcí jsme se čtyřhodinovým zpožděním vyjeli ze Strážnice směr Ústí nad Labem. Večer jsme opět spustili Vegu na vodu, tentokrát však na hladinu Labe nad Střekovským jezem.
Den druhý
Ráno nás vzbudilo sluníčko. Já jsem vyrazil do Prahy pro náhradní vrtuli (díky Jardo!), zatím co zbytek posádky se věnoval doplnění chybějících věcí (díky Tesco!).
Den třetí
Svěží větřík a slunečné počasí nás provází již od rána. Vyplouváme. Posádku tvoří čtyři lidé – Fido, Filip, Rum a já. Před Střekovskou komorou čekáme asi 20 min na nákladní loď jedoucí proti proudu. Komorou proplouváme bez problémů. To byla na několik dní poslední komora. Pod komorou jedem pěkně svižně po proudu, proplouváme Ústí nad Labem a zanedlouho se mezi příkrými svahy labského údolí objevuje Děčín. Na lodi panuje dobrá nálada, řešíme kolik benzinu asi sežere náš Evinrude35, jak správně míjet barevné bójky a v neposlední řadě kde se najíst než překročíme státní hranici. V Dolním Žlebu zastavujeme na řízek. Po obědě vyplouváme k hranici. Na silničním přechodu v Hřensku nám celníci sdělují, že máme klidně jet, že pokud nám budou Němci něco chtít, tak si nás chytnou. Jedeme tedy dál. Němci sedí ve své služební lodi a když nás projedou dalekohledem, nevěnují nám dál pozornost. Asi 50m před nimi však motor zakucká a zastaví se. Řítíme se neovladatelně po proudu přičemž se otáčíme dokola. To německé celníky zaujalo. Křičí na nás ať k nim přijedem, my křičíme že jo, jen musí vydržet než dolijem benzín. Naštěstí se i přes totální chaos na lodi toto daří a motor opět naskakuje a my se vyvazujeme u lodi celníků. Zřejmě vypadáme dost exoticky, proto je prohlídka vcelku důkladná: Pasy, lodní osvědčení, průkazy VMP a Filipův batoh. Kein Alkohol, nur Bier tvrdíme celníkům a ti nás pouští. Pokračujeme v plavbě. Až teď zjišťujeme, kolik alkoholu se na lodi vůbec nachází. Nepočítáme- li pivo, je toho několikrát více než povolují předpisy, ale co, Berlín je daleko. Labe protéká hlubokým údolím mezi skalami, břehy jsou posety malebnými vesnicemi a po železnici jezní obrovskou rychlostí barevné dvoupatrové vlaky. Navečer se údolí otvírá a před námi jsou Drážďany. Bez problémů zvládáme mosty i zvýšený provoz na řece v Saské metropoli. Skoro za tmy vplouváme do Míšně. Tady Fido, který je zrovna u kormidla, odmítá zastavit. Po krátké domluvě zastavujeme pár kilometrů pod Míšní. V naprosté tmě se vyvazujeme u břehu a jdeme na průzkum. Stojíme v malebné německé vesničce přímo před hospodou. I když je teprve půl desáté je zavřeno, všude pusto a prázdno. Jdeme spát.
Den čtvrtý
Časně ráno vyplouváme. Musíme někde zastavit na benzin, jehož zásoby se nám velmi ztenčily. Ze břehů zmizely skály, vesnice nejsou již v bezprostředním okolí řeky, ale jsou schovány za ochrannými hrázemi. Připlouváme k betonovému molu, asi bývalý přívoz, a ptáme se na benzinku. Ochotný domorodec nás posílá pět kilometrů níž po proudu. Tady zastavujeme na městské pláži, odkud je na benzinku asi 500m. Střídáme se v nesení kanystrů a nadáváme. Příště si vezmeme nějakou skládací kárku. Pokračujeme dále. Fido nějakým záhadným způsobem vráží do bóje. Naštěstí se nic nestalo, ale rána to byla hrozivá. Fido dělá jako že nic, ale zbytek posádky mu sprostě nadává. Nálada zhoustla. Další plavba však později probíhá v relativním klidu. Sluníčko svítí a my si vaříme oběd. V Torgavě míjíme zámek, památník spojeneckých vojsk a Vegu, tedy stejnou loď na níž plujeme. Řeka je zde již dost široká a opticky ji ještě rozšiřují tzv. buny, což jsou příčné regulační hráze. V jedné z bun je umístěný i přístav jachtklubu ve Wittenbergu, kde zastavujeme na noc. Pan správce je velmi ochotný a za pár euro máme k dispozici socialní zařízení včetně sprchy. Jdeme na prohlídku města. Tady přibil Martin Luther svoje teze na vrata kostela, vzpomínáme na dějepis. Jinak je Wittenberg starobylé město s pečlivě opravenými domy a čistými ulicemi. Po návratu na loď propuká znovu hádka s Fidem, zejména Filip se činí. Uleháme k spánku. Atmosféra na lodi by se dala krájet.
Den pátý
Dnes ráno jsme přišli o člena posádky, Filip se v noci rozhodl a ráno odcestoval domů. Vhazujeme klíče od sprchy a záchodu do schránky a vyplouváme. Počasí nám přeje, ale na lodi není nikomu příliš do řeči. Všichni máme kocovinu, Fido ještě navíc morální. Projíždíme rovinatým krajem, jen občas tušíme v dálce vesnice za ochrannými hrázemi. Odpoledne se zvedá prudký protivítr. Zanedlouho dosahují vlny asi 1,2m. Zpočátku jsme nadšeni. Loď jede jak na houpačce, nahoru a dolů a po přejetí vlny spadne vždy s velikým šplouchnutím na hladinu. Voda stříká až do kokpitu. Nejmíň nadšen je Fido. Ke kocovinám se přidala mořská nemoc. Vítr je už tak silný, že téměř stojíme na místě. Musíme přidat, i když to znamená obrovskou spotřebu. Po několika hodinách se loučíme s vidinou noci v Magdeburgu. Vítr přinesl těžké šedé mraky, naštěstí však neprší. Benzin rychle ubývá. Naštěstí se před námi vynořuje Schonebeck. V obrovských vlnách a vichřici se nám daří i když dosti krkolomě přistát na nábřeží. Vyrážíme s Rumem na průzkum města. Fido hlídá loď. Schonebeck není zdaleka tak pěkné město jako Wittenberg. Ulice jsou neuklizené, domy mají staré šedivé fasády i když je vidět, že se to pomalu mění. Benzinku jsme nenašli, ale aspoň jsme v supermarketu dokoupili čerstvé pečivo, ovoce a zeleninu. V hospodě nám nad třetinkou piva místní poradili, že asi 5km po proudu je přístav pro jachty, kde se o nás postarají. Na poslední zbytek benzinu jsme přístav opravdu našli. Benzinka byla však zavřená. Správce byl velmi ochotný a odvezl mě s Rumem na benzinku. Když jsme se vrátili, úplně bledý Fido nám sdělil, že vyzvracel již zřejmě i vánočního kapra a že je mu už líp. S touto dobrou správou jsme v klidu usnuli.
Den šestý
Počasí se opět umoudřilo a my v lehkém vánku a sluníčku pokračujeme dále v cestě. Dnes nás čeká Magdeburg. Sem připlouváme během dopoledne a na semaforu před plavební úžinou Domfelsen svítí červená. Zastavujeme u břehu a čekáme. Rum se rozhodl zjistit co máme dělat a mizí. Asi za hodinu a půl připlouvá vodní policie a velmi šikovná policistka se nás ptá nemáme li problém. Vše je v pořádku, odpovídáme, jen čekáme až na semaforu naskočí zelená. Semafor není určen pro malá plavidla a můžeme klidně pokračovat, sdělila nám policistka. Rum se již vrátil a tak jedem. Podplouváme pod zdvihacím mostem a projíždíme přes centrum Magdeburgu. Proud je mimořádně silný, řeka je zde úzká, sevřená mezi nábřeží. Připomíná to průjezd šlajznou. Magdeburg pomalu mizí a my odbočujeme doleva na plavební kanál, který nás přivádí před komoru Rothensee. Zastavujeme u mola pro sportovní lodě a zjišťujeme co máme dělat. Objevujeme hlásič a hlásíme se na komoru. Máme čekat, komora je plná. Čas využíváme k prohlídce komory. Je nová, dlouhá snad 200m a překonává spád 18m. Na vrcholu velínu je vyhlídková terasa s krásným výhledem po okolí, jen studený a silný vítr to trochu kazí. Proplouváme komorou a kolem starého lodního zdvihadla vplouváme na Mittellandkanal. Provoz oproti Labi značně zesílil. Zařazujeme se do konvoje a projíždíme po nejdelším průplavním mostě na světě. Je dlouhý 918m, vysoký 32m a překonává Labe. Pocit je to nepopsatelný, být na lodi vysoko nad krajinou. Nedaleko za mostem je komora Hohenwarhe. Zde nečekáme, projíždíme vcelku rychle. Nápis na mostě nás upozorňuje, že jedem již po Elbe-Havel kanále. Proplouváme mírně zvlněnou krajinou, na březích rostou borovice a břízky. Každá vesnice má svůj přístav, továrny samozřejmě také. Kanál je dost široký a neustále se rozšiřuje. Práce na kanále provádí Poláci a i dobrá polovina nákladních lodí jsou Polské. Proplouváme komorou Zerben a pokračujeme dál. Pomalu se stmívá, ale po kanále se dá celkem bez problémů jet i potmě. Připlouváme k další komoře a protože je už zavřená, spíme zde. Rum se vydal na prohlídku okolí a přináší znepokojující zprávy. Komora se jmenuje Wusterwitz a za ní začíná obrovské jezero. Když jsme se dostali až sem, nemůže nás nějaké jezero rozhodit, uklidňujeme Ruma a ukládáme se ke spánku.
Den sedmý
Ráno proplouváme komorou a pokračujeme na jezero. Rum trochu přeháněl, jezero není zdaleka tak velké a plavební dráha je vyznačena bójemi. Podplouváme most a ocitáme se na dalším jezeře. To už je obrovské. Břehy jsou pokryty lesy a celé jezero je poseto ostrovy. Oblaka páry na obzoru dávají tušit vesnice a továrny na březích. Plavební dráha se neustále rozděluje a jednotlivé trasy se ztrácí mezi ostrovy. Naprosto netušíme kudy máme jet. Držíme se plavební dráhy, která jde rovně. Uprostřed jezera nás čeká další zrada, jsme na křižovatce tvaru T. Dalekohledem prohlížíme břehy, vyhrává směr vlevo. Připlouváme do obrovského přístavu plného jachet. Navrhuji zastavit a koupit mapu. Návrh byl přijat. Pán v prodejně byl značně šokován, než zjistil, že jsme Češi. Podle mapy jedem dobře. Proplouváme Silokanal. Na březích jsou továrny, jedna vedle druhé. Jsme v Brandenburgu. Zde projíždíme komorou a jedem dál. Plujeme po Havole, což není řeka podle obvyklých představ, ale síť vzájemně propojených jezer. Plujeme dál. Na hladině jezer se pohybuje neuvěřitelné množství lodí, od malých plachetnic po velké motorové jachty. Jako jediní se držíme plavební dráhy. Neustále nás někdo kříží nebo předjíždí, natěsno. V mapě jsme objevili zkratku. Ušetří nám asi 2km. Dírou v rákosí vplouváme do úzkého kanálku, který vede lužním lesem. Zanedlouho jsme na bočním jezeru, kde není tak velký provoz a před námi se vynořila Postupim. Tady v úzkých městských kanálech je to o nervy. Vyhlídkové osobní lodě nás míjí hodně natěsno, pro opálené muže řídící velké motorové jachty jsme zřejmě neviditelní, jeden nás vyhnal skoro až na pilíř mostu. Postupim je naštěstí za námi a my plujeme opět po jezeru. Provoz je stále značný, ale je tu aspoň více místa. Pomalu se stmívá a my se blížíme k Berlínu. Do Berlína vplouváme už za tmy, ale maják nás neomylně vede správnou cestou. Duc duc rozléhá se po vodě a za chvíli už vidíme co to způsobuje. Několikatipatrové parníky s diskotékou na palubě, opilí pasažéři vyřvávají nesrozumitelné hesla a za lodí se tvoří obrovské vlny, které se ještě dlouho odráží od nábřeží. Připlouváme k volnému přístavišti. Zde můžeme kotvit 24h. Samozřejmě je plno. Kdo hledá najde, říkáme si a vyvazujeme se mezi dvě veliké jachty. Jsme v Berlíně! Dokázali jsme to!
Den osmý
Dnes ráno naši výpravu opouští Fido. Končí mu dovolená. Doprovázíme ho na náraží a již pouze ve dvou vyrážíme na prohlídku Berlína. Vystupujeme na hlavním nádraží. Budova je hypermoderní, ze skla a oceli, dokončená poměrně nedávno. Kříží se tu vlaky v několika poschodích a je tu neuvěřitelný nával.Jdeme k budově Reichstagu, procházíme ulicí Unter den Linden směrem k Brandenburské bráně. Velký dojem to na nás nezanechává, proto se rozhodujeme k návratu do Spandau. Zde obědváme a kolem ústí Sprévy, přes komoru pokračujeme po Havole, tedy jezeře, směrem k Havelkanal. Provoz je opět značný, dokonce jednoho vodního skútristu zaujmeme tak, že vráží do bóje. Zastavujeme v útulném přístavu a jdeme pro benzín. Benzinka je neuvěřitelně daleko a v odpoledním horkém slunci se vracíme totálně vyčerpaní. Dáváme si v přístavní krčmě pár piv a pokračujeme po Havelkanále ke komoře Schonwalde kde nocujeme.
Den devátý
Ráno proplouváme komorou a pokračujeme dále. Provoz je zde minimální, břehy jsou porostlé stromy. Vypadá to jako by tu kanál byl od nepaměti, ale byl vybudován až v roce 1952. U Paretz se napojujeme opět na Havolu. Pokračujeme dále do Brandenburku, kde na rozdíl od cesty tam proplováme úzkými kanály centra města, Po podplutí několika nízkých mostů přijíždíme ke komoře, kterou zdoláváme a jdeme na prohlídku města. Z vody vypadá město o sto procent líp, proto se zde moc nezdržujeme, nakupujeme proviant a urychleně pokračujeme. Noc trávíme před nám známou komorou Wusterwitz na Elbe-havel kanále.
Den desátý
Ráno proplouváme komorou a pokračujeme dále. Dnešní cíl- Magdeburg. Cestou doplňujeme zásoby benzínu (benzinka je jen 100m od kanálu), proplouváme komorou Zerben a míjíme nákladní lodě. Pozdě odpoledne připlouváme ke komoře Niegripp. Tudy se dostaneme zpět na Labe. Čekáme na signál, když za námi zastavuje policejní člun. Chystáme doklady, ale policisté nic nechtějí, jen viděli českou vlajku na naší lodi, tak se přijeli zeptat, nepotřebujeme-li pomoct. Vplouváme na hladinu Labe. Čeká nás asi 18km proti proudu do Magdeburgu. Jedeme docela rychle, do tmy to v klidu stihneme. Podplouváme průplavní most a zanedlouho dálnici Berlin-Hannover. Vzápětí nás optimismus opouští, začíná se stmívat a my bojujeme se silným proudem. Motor ječí ve vysokých otáčkách a my se plazíme po centimetru nahoru. Do Magdeburgu vplouváme už za úplné tmy. Hledáme místo na vyvázání, ale nemůžeme nic najít. Pokračujeme dále proti proudu. Náhle se ozývá rána a zhasíná motor. Uvázli jsme na nějaké štěrkové lavici uprostřed řeky. Zjišťujeme škody na motoru, vypadá to, že je vše v pořádku. Další půl hodiny strávíme vyprošťováním lodě. Naštěstí jsme úspěšní a za dalších dvacet minut se již vyvazujeme u městského mola pro malá plavidla.
Den jedenáctý
Ráno si to přiznáváme. Nemáme nejmenší šanci pokračovat proti proudu 320km do Čech. Trvalo by to nejméně týden. Máme malé nádrže. Naše jediná šance je něco stopnout. Sedíme na lodi s nachystaným vlečným lanem a čekáme. Nic. Po obědě se na semaforu objevuje červená a my vyrážíme do města. Je to zvláštní, vedle gotické katedrály jsou paneláky, zřejmě důsledek války. Ulice jsou široké a architektura poměrně moderní. Jezdí tu české tramvaje, ale na rozdíl od nás jsou na zastávkách digitální ukazatele s číslem linky a odpočtem času. V momentě kdy se objeví nula, otevírají se dveře. Rum dostal výborný nápad. Zeptáme se na českém tlačáku, který jsme v noci míjeli, nepojede-li něco nahoru. Kluci z tlačáku jsou v pohodě, včera nás viděli jak bojujeme s proudem a je jim jasné co potřebujeme. Zítra odpoledne jede tlačák do Děčína a vezme nás do vleku. Nevýhodou je, že jede pomalu a cesta potrvá asi 5 dní. To nám však nevadí.
Den dvanáctý
Ráno se dozvídáme, že klesá hladina a proto se musí odlehčovat. Náš odjezd se tedy posunuje o den. Volný čas trávíme brouzdáním po městě.
Den třináctý
Od rána svítí sluníčko a my jsme nachystaní s lanem v ruce. Nemůžeme se hnout z lodi, protože jestli nám ujedou, kdo ví, kdy pojede další. Po poledni se objevuje vlečná sestava. V čele jede malý, ale silný remorkér(traktor), za ním tlačák s vanou a za ním ještě jeden, taktéž s vanou. Vyvazujeme se za poslední. Motory všech lodí řvou na plný výkon ale opět se suneme po centimetrech. Nad úžinou Domfelsen se celá sestava rozpojuje, vanu z druhého tlačáku přivazují před první tlačák, my se přivazujeme za ně a druhý tlačák spolu s traktorem se vrací zpět. Jedem ve vleku. Motor je vypnutý, kormidlovat se nemusí. V proudu za motory tlačáku lítáme sem a tam, z lodě se ozývají divné zvuky a lano vypadá, že se každou chvíli přetrhne. Zpočátku jsme dost nervózní, ale postupem času si zvykáme. O půlnoci tlačák kotví a my se vyvazujeme z boku k němu.
Den čtrnáctý
V šest ráno tlačák zdvihá kotvy a pokračuje v plavbě. My opět poletujeme na laně za ním. Čas trávíme spaním, vařením a pozorováním okolí. V některých místech jedeme neuvěřitelně pomalu. I dva silné motory mají s proudem co dělat. Kotvíme opět kolem půlnoci.
Den patnáctý
Vše je jako včera. Stále poletujeme od šesti za tlačákem. Kotvíme opět o půlnoci.
Den šestnáctý
Ráno se dozvídáme, že opět klesla voda. Tlačák proto končí už v Drážďanech. Plujeme stále ve vleku. Před polednem se dostáváme konečně do úzkého údolí. Pro nás se tím nic nemění, jen můžeme pozorovat holky na březích. Před Míšní přijíždí opět traktor a táhne nás až do Drážďan, kam připlouváme až večer. Jdeme ještě doplnit benzin a potom hned spát.
Den sedmnáctý
Ráno děkujeme klukům z tlačáku, moc nám pomohli a my jim vnucujeme aspoň láhev slivovice, jinak si odmítají cokoliv za pomoc vzít. Tedy ještě jednou moc dík. Vyrážíme za oblačné oblohy směrem k českým hranicím. Jedeme velmi svižně a už se těšíme na pivo v Ústí na Hnátě. Prázdná nádrž nás vyvádí z iluzí. Takto to tedy nepůjde. Kotvíme a doléváme benzin. Ten nám musí vyjít až do Čech, nemáme už žádná eura. O poznání pomaleji, ale o to úsporněji se hrabeme proti proudu. Pivo na Hnátě dnes nebude. Předjíždí nás nákladní loď a několik velkých osobních lodí. Tvoří se za nimi obrovské vlny, které nás dost zpomalují. Snažíme se jet co nejvíce mimo proudnici a třikrát hrabeme ve dně, naštěstí bez následků. Drobně mrholí a začíná se zvedat mlha. Hranice je před námi asi 9km, když opět dochází benzín. Poslední kanystr, to už musí vyjít. Náhle se snáší tma. Zapínáme světla a zjišťujeme, že praskla žárovka vepředu. Přistáváme u lodi celníků a ti nás pouští bez problémů. Alespoň Hřensko. Tam připlouváme za úplné tmy a husté mlhy. Zastavujeme u břehu. Čechy! Jdeme se podívat do města. Je liduprázdné. Dáváme si řízek a platíme korunami, i když na jídelním lístku jsou ceny v eurech. Hřensko leží ve skalnatém kaňonu říčky Kamenice. Domy i ulice jsou krásně opravené, ale celkově působí naprosto chladně. Jdeme raději spát.
Den osmnáctý
Ráno za oparu vyrážíme dál. Postupně se opar rozpouští, mraky se trhají a v Děčíně již svítí sluníčko. Potřebujeme nutně dotankovat. Plavba proti proudu přináší opět nové zážitky. Jedeme jakoby po schodech. Dlouhé jazyky se silným proudem se střídají s tišinami. Vedle trčí z vody kamení. Chtě nechtě musíme projet tudy. Je to o nervy. Před námi je most a my se za hodinu přiblížili sotva o několik metrů. Kolik máme benzínu, zajímá se Rum. Nevím a nechci vědět. Zbytečný stres. Pokud nám teď dojde, zastavíme se až v Hřensku a to ještě kdo ví, sýčkuje Rum. Vím to a raději na to nemyslím. Naštěstí to zvládáme. Na benzince zjišťujeme, že nám zbýval poslední půl litr. Doplňujeme opět plně nádrže, obědváme a vyrážíme k Ústí. Tam připlouváme v pozdním odpoledni. V komoře Střekov je jak po vymření. Hlásiče jsou rozbité a nikde ani noha. Za hodinu a půl se daří zdárně vyřešit i tento problém. V Labi je málo vody, proto komorník byl někde v dílně. Proplouváme komorou a kotvíme opět nad Střekovem na stejném místě odkud jsme před pár dny vyplouvali. Večer trávíme na Hnátě. Ráno nám zbývá jen naložit loď a vyrazit zpět do Strážnice.
Karbec
Reporty Zpátky