Čertova moč - jak to tenkrát bylo...
9.1.2006
Někdy na podzim roku 1994 se dalo dohromady jedno z nejzvláštnějších punkových uskupení na Severní moravě potažmo v celé ČR. A není náhoda, že tento pojem porodila havířská Ostrava. Legenda praví, že se jednoho deštivého podzimního dne "zcela náhodně" potkali tři pánové. Jeden, nápadně připomínající čerta, člověk vyznávající dekadentní filozofii, přesto však duchovně čistý a pevný ve svých zásadách. Jeho pravé jméno jsem nezjistil, ale říkalo se mu údajně Erblack nebo Čert. Tento chlapík se tehdy potkal v jedné hospůdce na periferii s druhým, který právě když Čert vcházel dovnitř, vykřikl: "Pokrm bohům!" a vylil plnou sklenici piva směrem k němu. Když se ho zeptal, proč tak činní, dělal, že o ničem neví. Chvíli něco drmolil, ale nebylo mu příliš rozumět. Čert si k němu přisedl a započali s oním tajemným mužem k Čertovu údivu smysluplný a dlouhý rozhovor, na jehož konci bylo zjištění a zpráva pro svět: "Čertova moč je na světě a začnou se dít věci". Čert a kytara, to bylo jasné. Son-Lu - tak si nechal říkat druhý - byl to nepochybně výsledek jeho až nezdravého zájmu o východní myšlení, právě to ho ponejvíc s Čertem spojovalo, slíbil, že se v průběhu krátké doby naučí na basu, protože na ni kdysi chvíli hrál a co chce, to taky dokáže. Hned po domluvě vyrazili domů. Cestou se však stavili u benzinové pumpy, kde se nacházel budoucí třetí člen ČM. Našli ho, když se stavili na WC, kde zvracel, objímajíce záchodovou mísu. Ten den pro něj nebyl nejlepší. Vyhodili ho z kapely, kde bubnoval, a on, jako člověk milující hudbu, jejíž míra měla být nyní v ohrožení, se ze žalu strašlivě opil. Kluci mu pomohli a když jim povyprávěl svůj příběh a oni mu řekli jejich, bylo to jasné. Mají bubeníka a je to Ceneču - tak ho přezdili podle jeho zjevu, který silně připomínal učence, své však sehrálo i východní myšlení a schopnost podívat se na věci z jiného úhlu. Toho rána se rozloučili, domluveni, že kdo první objeví jakoukoliv zkušebnu, ozve se ostatním...
11.1.2006
Asi po 14-ti dnech kdy sháněli aparaturu, Čerta probudil ve 3:00 telefon. Byl to Son-Lu, který byl opilý a nadšeně křičel do telefonu, že mají zkušebnu a že je to v jedné bývalé kotelně a majitel je chlapík, se kterým se dá domluvit (alkoholik). S ním se totiž potkal na svých nočních toulkách a jelikož s ním putovala i flaška velmi dobré slivovice, dohoda proběhla ve velmi vstřícné atmosféře. Dalšího dne již proběhla historicky první zkouška, kdy kapela po šestihodinovém hlukovém jamu složila svoji legendární pecku Vzhůru dolů. Další měsíc kapela intenzivně zkoušela (někdy i 5x tydně), což se záhy projevilo v nárůstající sehranosti i kvalitě skladeb vůbec. 25.11.1994 se uskutečnil první koncert kapely v hospodě u Hitlera spolu s kapelami Mrtvá budoucnoust a Zeměžluč. Čert vystoupil oblečen do japonského černého kimona. Nekřičel, jak bývá u punkerů zvykem, ale sugestivně šepotal a chraptěl své temné vize, které občas zředil překrásným melodickým motivem. Son-Luovým oděvem se pro tento večer stal komplet po pradědečkovi z hrubé režné tkaniny. Hrál velmi jednoduše, ale o to hutněji. No a Ceneču vypadal ten večer jako učenec z konce 19 století. Jelikož měl největší hudební zkušenosti, byl jedinou oporou pro jeho dva parťáky, kteří vystupovali poprvé v životě a byli z toho patřičně nervózní. Většinu posluchačů tvořilo ortodoxně punkové publikum, které těžce neslo nekompromisní vizuální odklon od punkových klišé i mnohá hudební překvapení (harmonika, triangl, barel - na to vše dovedl Son-Lu zahrát alespoň pár tónú a to bohatě stačilo). K tomu všemu ještě sborové popěvky typu "Vzhůru dolů, hlavy lačné, až se sníte, všechno začne zas!" Nebo "Zapalte své představy, jiskrou chlípné zábavy" či později slavný Mentální error. Zhruba v půlce setu začali narůstat verbální i jiné (házení kelímků s pivem) útoky na kapelu. Son-Lu, který si v takových situacích do jisté míry liboval začal křičet do mikrofonu: "Jste banda degenů a kastrátů, tady máte Čertovu moč". Po těch slovech stáhl kalhoty a vymočil se do přední řady diváků. Strhla se bitka, která ukončila první koncert ČM. Asi pěti návštěvníkům se však vystoupení velmi líbilo a proto kapelu v bitce podpořili a následně pomohli s nástroji při útěku. Podařilo se zachránit všechny nástroje vyjma barelu a zrodilo se celé společenství podobně smýšlejících lidí. Těch pět památných účastníků koncertu začalo podle možností pravidelně docházet na zkoušky a různě kapele pomáhat. Dva lidé pomáhali s aparaturou, jeden člověk vytvářel plakáty, jelikož studoval výtvarnou školu, další se kapele staral o zvuk (procházel různé bazary, kde občas narazil na nějaký nástroj či součást hudební aparatury, co opravdu stála za to, a později se staral o zvuk kapely i na koncertech). A poslední příznivec se přidal jako občasný hudební host a hrál na bonga. Tato skutečnost kapele v jejím dalším fungování velmi pomohla.
16.1.2006
Proběhly ještě dva společné koncerty s představiteli tehdejší převážně lokální punkové scény, po kterých bylo jasné, že tudy cesta pro ČM nevede. Při prvním koncertu jeden z pořadatelů na nátlak publika dožadujícího se hlavních hvězd večera vypnul proud, což band vyřešil tak, že své vystoupení dohrál unplugged na pozadí řvoucího nespokojeného davu. Druhé vystoupení začal Čert recitací vlastní vymyšlené předmluvy, podbarvené pouze Son-Luovým preludováním na basu a občasným zvukem Čenecuova činelu, která měla posluchačům osvětlit, oč se ČM jedná. Publikum však jejich upřímnou snahu „ocenilo“ mocným pískotem. Zhnuseni jeho postojem zahráli pouze dvě improvizované písně: Pokoj malomyslným a VRazi jiných cest. Obě písně měly stopáž cca 20min, byly bohatě protkány barelovými a bongovými extempore (i 5min! v kuse) a Son-Luovým pseudočínským řevem na pozadí Čertova melodického zpěvu. Poté se odebrali domů a zlomili nad punkovou scénou pomyslnou hůl. Souhrn těchto událostí měl za následek částečnou deziluzi, ale ve svém konečném důsledku byl pozitivní. Přes uvedené skutečnosti kapela nadchla dalších asi deset lidí, již byli přítomni proběhnuvším akcím, a pro své další fungování zvolila cestu samotářství. Akce i jisté „promo“ si zajistila sama s pomocí „svých“ věrných. Ovšem k tomu došlo až po tříměsíční koncertní pauze, kdy se sound kapely posunul k ještě větší temnotě, zároveň účinněji a častěji docházelo k větší míře využítí bong či hostujících houslí, kontrabasu nebo trumpety. Novinkou také byla příprava komponovaných pořadů na témata jako dekadence, morálka - klec a jiné. Tyto aktivity měly pouze občasný charakter, o to větší byla jejich míra atraktivity pro velmi pozvolna se rozšiřující obec jejich posluchačů. Nastával požehnaný čas, kdy se Čertova moč ukazovala ve svém nejtemnějším jasu a nápady hudební i nehudební se spontánně valily jako proud dravé řeky.
7.3.2006
Čertova moč se rozjíždí na plné obrátky. Není vyjímkou, že zkoušky se konají i 6x za týden. Prvním výrazným počinem z řady je nahrání dvoupísňového vynilu Dirtule-Póvl, jejž kapele zařídil její nový obdivovatel Karel Dietrich, který měl známosti v pražských Loděnicích. Byl vydán v limitovaném počtu čtyřiceti kusů a je dnes absolutně nesehnatelný (?). Podle Petrových slov to byla na svou dobu nahrávka slušné zvukové kvality a reflektovala spíše punkovější tvář Čertovy moče. Textově je první song nazpíván ve svahilštině a druhý je jasným vyjádřením postoje k tehdejší lokální punkové scéně. Nejméně půl roku vznikal koncertní projekt Hlasy masy. Kromě kapely, která samosebou obstarala hudební doprovod, se na něm podílela řada "herců" vystupujících v kostýmech hostinského, popeláře, právníka atd. (dohromady se jednalo o deset účinkujících), kteří se po svém vyjadřovali k tajemství bytí. Zkoušení bylo i vzhledem k počtu lidí účastnících se projektu náročné, ale přineslo své ovoce v podobě asi hodinu a půl trvajícího programu. Samo uvedení bylo poměrně velkou událostí, protože se zde sešlo na Čertovské poměry nezvyklých cca 100 lidí a o akci se v určitých kruzích ještě dlouho hovořilo. Kromě již známých skladeb se zde objevily i pouze instrumentální písně a bylo angažováno několik hostujících zpěváků/ček. V průběhu dalšího půlroku proběhly 3 koncerty s návštěvou většinou kolem padesáti účastníků, s převážně starým repertoárem. Dalším zajímavým počinem byla výstava Cenečuových obrazů (až v tomto období se přiznal, že je výtvarně nadán a hlouběji se o kresbu zajímá od svých sedmi let) v životní velikosti. Tématem byly většinou prapodivné fiktivní postavy nebo krajiny. Zde popsaná záležitost proběhla přímo ve zkušebně kapely a ve velké míře zde byli přítomni různí výtvarnici, popř. studenti výtvarných škol. Výstava měla o tři měsíce později pokračování v prostorách jedné bývalé fabriky, kde byly k vidění obrazy, koláže, ale i několik plastik od zmiňovaných výtvarníků, kteří se povětšinou vyjadřovali ke skladbám ČM. Vyčerpána tímto intenzivním obdobím, kapela zvolnila, koncertovala ojediněle a v jen trochu větší míře zkoušela.
9.5.2006
Zdá se, že kapele dochází dech. O to víc překvapuje, že po půl roce ticha začíná kapela intenzivně koncertovat a nechybí zde nový materiál. Na vystoupení kapely zřídka dorazí méně lidí, něž padesát, i když se často objevují ty samé obličeje. Koncerty jsou strhující, kapela hraje s maximálním nasazením. Nové písně jsou delší, s překvapivými hard-core výpady, v nichž neuroticky křičí (nebo neurvale řve) Son-Lu. Většinu zpěvů stále obstarává Čert, jehož projev se změnil, co do naléhavosti a ne tolik výrazově. Jeho kytara však řádně zbrutálněla, je syrová a dokáže zaplnit prostor, organicky zhušťovaný Cenečuovými promyšlenými rytmy. Po čtyřměsíčním koncertování dochází k realizaci první a bohužel i poslední dlouhohrající desky kapely s názvem Dech duše. Texty se posunují směrem k větší barvitosti až poetičnosti, což je v ostrém kontrastu s hudbou, která je špinavá, nabroušená, až hanba. Hard-core se objevuje v ještě větší míře než dřív a staré etno názvuky připomínají jen bonga ve dvou skladbách a hostující housle. Bohužel, jak už to u nás bývá smutným zvykem, zvukově mohla být nahrávka daleko lepší. Naproti tomu skladby jako "V říji sám" s bublavou basou a kytarovými HC-výplachy v refrénu, nebo "Přípitek sviním" s nekompromisním textem a houslovými orgiemi či "Orgán citu" (velmi sugestivně a netradičně pojaté téma lásky) jsou opravdovými klenoty. Jako celek je nahrávka vzácně vyvážená a je opravdu tím nejlepším, co kdy za celou svou existenci kapela udělala. Zde jen lehký nástin několika dalších písní. "Svět-sráč" – pekelný, minutu a půl trvající výsmah se zběsilým Son-Luovým řevem na hranici lidských možností, textově znázorňující Son-Luovo znechucení společností, která tohoto mladého mystika absolutně nechápe, z čehož mu plynou mnohé problémy (několik zkrachovalých vztahů, bitky s mravokárci atd.) Vynikající záležitost. "Nemocné vakuum" – píseň, odehrávající se na ploše bezmála šesti minut, pomalá, valivá, zahloubaná sama do sebe. Z celkového konceptu spíš vybočuje, převahu zde tvoří spíše rychlejší věci. Podobné pojetí představuje i skladba Lava-Mantra, charakteristická Son-Luovým olikvótním zpěvem, Čertovou recitací a velmi pestrými (chvílemi bych se nebál použít slovo ornamentálními) bicími. Zbylou část alba doplňují staré hity "Mentální error", "Vzhůru dolů" a "Vrazi jiných cest". Kdo neslyšel, může jenom smutnit. Tahle fošna je totiž našláplá jak prase a přitom dosti osobitá záležitost. Žel těch, kteří si to nikdy nebudou moct ověřit na vlastní uši, bude vždycky většina! A tak nezbývá něž doufat, že se snad objeví někdo z původní party kolem kapely a nahrávku zpřístupní světu.
Honza
Zpátky