Na cestě

Na cestě, Jižní Amerika 2005

Kokoulepaka
Jižní Amerika – 23.2.2005 – 31.3.2005

Pondělí, 28. února 2005

Pátý den v Jižní Americe. Sedíme v Bermeju před hospodou, je po jedné hodině odpolední a prší. Kolem dokola se všechno nádherně zelená. Hory, palmy, napravo ve skále jsou vykouslé přírodní oblouky, natural arches. Hřmí.
První noc ve stanu. Konečně. Od té doby, co jsme přiletěli, jsme se jen trmáceli všelijakýma dopravníma prostředkama, abychom se co nejrychleji dostali do Bolívie. Přílet do Brazílie byl celkem šok. Doma teplota pod nulou, dva metry sněhu, ricpicbum a jsme v Sao Paulu, léto, 34 stupňů, palmičky, opálení mladíci, exotické slečny a zavazadla v Santiegu de Chile. Trochu nám to narušilo plán, ale jedna noc v hostelu nás příliš nezdržela. Kony, Kačenka a já jsme doufali, že nám bágly přijdou ještě ten samý den, ale jak nás upozornil Tomáš z českého konzulátu, musíme počítat s tím, že mentalita Jihoameričanů je od té naší dosti odlišná. Pan Tomáš, mimochodem hodně pohledný pán, nám na konzulátu uschoval zpáteční letenky, kopie pasů, zarezervoval nám místa v hostelu a zjistil, kdy odjíždí autobusy do Campo Grande. Nakonec nám ještě půjčil svého řidiče Jorgeho a starého peugota. Jorge nás vezl do hostelu, moc si s náma nevykládal, zato valil v pruhu určeném pouze pro městské autobusy. No jo, se značkou českého konzulátu se to hned po takovém městě jezdí veseleji.
Sao Paulo je hodně rušné město. Spousta tříd, ulic a uliček, řidiči jezdí jako blázni, ale každý ví kudy a jak a kam, protože si svou cestu vesele odtroubí. Lidi tam prodávají všechno možné, od slunečních brýlí a deštníků po různé cetky a bonbónky. Taky tam spousta lidí jen tak leží na ulici.
Okusili jsme první jídlo. Hovězí maso dušené, steak, rýže s fazolama a hranclama. Obrovská porce, nikdo z nás to nedojedl. A nikomu nic naštěstí nebylo. Na noc jsme si koupili dvě flašky vína. Sladké jako cecík, ale vypilo se. Ráno jsme ještě vyrazili do ulic. Když jsme se vrátili, bágly už byly na cestě z letiště. Sláva, tak to šlo rychle. Honem shodit gatě a pohory. To byla úleva chodit po městě jen v kraťasech a sandálech. Ráno jsme se spakovali a vyrazili na autobusák. Koupili jsme lístek až na brazilsko-bolivijskou hranici. Paní nám dala slevu, nevím, jestli studentskou nebo hromadnou, ale lístek vyšel jednoho na 134 brazilských reálů (1 reál = 9 Kč). Místo ve tři se však jelo až ve čtyři. Luxusní autobus, klimatizace, hajzlík, voda, indiáni. A za městem už začínala nádherná krajina.
Cesta trvala zhruba dvacet hodin. V noci byla trochu zima, protože klimatizace valila celou dobu, a moc oblečení jsme na sobě neměli. V Corumbě, hraničním brazilském městě, nás taxikář zavezl na policejní stanici, kde jsme potřebovali razítko do pasu. Teda ne, že bychom se se všema ostatníma cestujícíma mačkali v jedné oficíně. Pan úředník seděl v okně a ti prťaví ndiáni se natahovali a podávali mu své pasaporty a on je milostivě přijímal a lupal tam razítka.
A pak nás autobus převezl na bolivijskou stranu. Opět oficialita u pana imigračního a pak už nastal šrumec. Spousta šmelinářů, taxikářů, zmatek. Vyměnili jsme padesát dolarů (1 dolar = 8 boliviánů, 1 bolivián = 3 Kč) a nechali se odvézt do Quijarra na vlakáč. Tam byl ještě větší šrumec. Spousta policistů a vojáků, lidi, co prodávali vody a pečená masa. Ale kasa zavřená. Snažili jsme se zjistit, kdy jede vlak do Santa Cruz a za kolik šmudlíků, jenže se kolem nás motala spousta lidí, hlavně jeden maník, snažil se nám pomoct, pořád něco říkal a ukazoval za mříže na nástupiště, ale vůbec jsem mu nerozuměla. Nakonec jsme si museli koupit něco jako vstupenku na perón za dva šmudlíky. Čekala nás dlouhá cesta. Na úzkokolejce to celkem houpalo, takové menší vlakové turbulence. Všude kolem jen zelená divočina. Na každé stanici se na vlak nalepili děti i dospělí a prodávali vodu a limonády a masa a jídlo. Té vůni se nedalo odolat. A masíčko na špejli byla móc velká mňamka. Průvodčího ve vlaku doprovázela celá eskorta policistů. V téhle zemi je jich spousta. Jeden s námi seděl ve vlaku. Jmenoval se Carlos a moc ho zajímala naše knížečka španělsko-české konverzace.
Cestu jsme krátili Kačenčinou hrou na večerníčkové postavičky. Na čelo se přilepil kus ubrousku se jménem a měls hádat, co jsi zač, otázky ano – ne. Celkem prdel, asi hlavně pro spolucestující Bolívijce, když viděli pět ušmudlaných českých děcek, jak jim na čele povlávají ožužlané ubrousky a jak si nějakou neznámou hatmatilkou vykládají něco, o čem nemohli mít ani nejmenšího tucha.

Středa, 2. března 2005

Do Santa Cruz jsme dorazili 27.2. dopoledne. Na nádraží jsme potkali Hectora, peruánského novináře, se kterým jsme se seznámili už v autobuse ze Sao Paula. Ve vlaku mu někdo ukradl malý baťůžek. Chudák, všude se motalo tolik policistů a stejně přišel o příruční zavazadlo. Pomohl nám ještě sehnat benzín do vařiče, dali jsme pivko, vyměnili si e-mailové adresy a dohodli se, že kdybychom náhodou dojeli do Limy, což asi nee, ozveme se mu.
Santa Cruz, první větší bolivijské město. Taxíky a mikrobusy, lidi vyskakující a naskakující téměř za jízdy. Jedním takovým mikrobuskem jsme se nechali odvézt do centra. Hladoví a utrmácení jsme sedli do jedné hospody na baštu. Panáček nám donesl polívky s kuřecím a hovězím masem, pěkná kola v nich plavala. Namastili jsme si břicha, spláchli to místní cervezou, pokúřili luckyny a zvedli se na mikrobus do San Jose. Cestou se rýsovaly dědinky a trhy, v dálce zdravě zelené hory. A prach a všude dětský smích a křik. Nádherný kolorit.
Dojeli jsme až tam, kde končila cesta. Dál mikro nejezdí. Sedli jsme na kolu do jednoho báru trochu se osvěžit, když v tom dojel náklaďák s korbou lidí. Hned jsem se zeptala, zda nás vezme do Bermeju. Za 25 šmudlíků dohromady jsme se s báglama nasáčkovali na korbu mezi indiány. Všichni se na nás vesele smáli a uvolňovali místo již na tak dost přeplněné korbě. Dvě indiánky s malýma dětma tiše seděly, hluboké tmavé oči, klidný výraz, dva silné copy, barevné šátky přes prsa a v nich malé ušmudlané děti, které se dožadovaly prsu. Cesta se začínala vlnit zelenýma horama, dolů padaly srázy, občas zpevněná cesta skončila, to se to pak třepalo. A do toho modré nebe a polední slunce.
V Bermeju v hospodě jsme dali kafíčko a vyrazili k Los Vulcanos. Cesta vedla podél řeky. Nádherně teplá voda, červený písek, první koupačka. Pár hliněných domků a slaměných střech a slunce už pomalu zapadalo. Utábořili jsme se na pohodlném travnatém místečku, rozdělali stany a chystali se uvařit čočku. Jenže domluvit se s benzinovým vařičem, co měla Kačenka půjčený od jednoho známého, nebylo tak lehké. Buď hořelo všechno, i to, co nemělo, nebo nic. Nechali jsme čočku na ráno a zaťápali se chlebem a vysočinou. Během chvilky se setmělo úplně. Na obloze začaly mrkat první hvězdy. Spousta hvězd, temné nebe, řeka šuměla, noční život se probouzel do poklidné tmy.
Ráno jsme si bágly schovali u řeky pod skálu a dali si menší trek, jen tak na rozcvičenou. Cestou jsme potkali pár domorodců a krav. Prošli jsme menším palmovým hájkem a před náma se rozprostřely hory-vulkány. Nádherný pohled. A slunko zas vesele pralo do našich už tak spálených ramen.
Z Bermeju jsme jeli opět na korbě náklaďáku. Lidí už jelo míň, takže jsme se nemuseli tak mačkat a cesta byla mnohem pohodlnější. Opět jsme projížděli nádhernýma horama. Sem tam jsme viděli haciendy místních mafiánů, udržované zahrádky, do toho se míhaly chudobné vesničky. Markantní rozdíly.
Borec nás vysadil pět kilometrů před El Fuerte. Odšlapali jsme si to v dešti až ke kempu. Za dva boliviány jsme přenocovali opět u řeky. Tentokrát se nám vařič vysral úplně, Koubovi se totiž podařilo strhnout závit. Nevím, co s tím uděláme, snad se nám tu v Sucre podaří sehnat plynový. Noc byla podobná té předchozí, řeka, hvězdy, božský klid, zasloužený spánek. Ráno jsme se vymydlili v řece a vydali se objevit předincké památky, o nichž Däniken usuzoval, že jsou dílem mimozemšťanů. Paní v pokladně nám nechtěla dát slevu pro studenty, ale nakonec, když jsme odcházeli, nám vrátila 40 boliviánů a řekla, že vstupenka je platná i do muzea v Samaipatě.
El Fuerte je komplex archeologických vykopávek, které se datují do doby předincké civilizace. Původ a využití všech staveb zůstává stále záhadou. Z celého komplexu jsme viděli jen něco málo, protože k těm hlavním atrakcím se stejně nemůže. Ale rozhodně to stálo za to.
Po poledni jsme se dostali do tři kilometry vzdálené Samaipaty, malebného horského městečka. V turistických informacích jsme potkali paní, první Bolivijku, co uměla anglicky. Dala nám všechny potřebné informace pro další cestu. V jiné oficině jsme si zarezervovali lístky na autobus do Sucre. Měli jsme štěstí, autobus jel ještě týž večer. Nechali jsme si tam zavazadla a vydali se něco sníst. Bolivijci si se službama moc hlavu nelámou. Otevírací dobu na dveřích putyk nenajdeš a když už jsou otevřené, tak třeba zrovna nevaří. Jen sedí a plkají. V obchodě jsme si aspoň koupili místní jogurt. No, spíš to byla kyška, ale taky osvěžila. Seděli jsme v parčíku a pozorovali líné město. Já a Pavlík jsme šli najít ševce, který by nám spravil sandále, co se nám rozpadly, když jsme se den před tím brodili řekou. Našli jsme jednoho šikovného na ulici. Nebyl moc upovídaný a vypadal trochu nabručeně, ale během minutky a za tři boliviány nám je perfektně a betelně sešil.
Do odjezdu zbývala spousta času, tak jsme si ho šli zkrátit do muzea, když už jsme měli ty lístky. Podívali jsme se na video se šíleným obrazem a krizovým překladem do angličtiny. Pořád se tam plkalo o tom samém, že El Fuerte je kolébka civilizace jihoamerických indiánů, úsvit dějin, záhada záhad, blablabla. A expozice taky žádná velká sláva.
V oficině jsme si vyzvedli bagáž a přesunuli se na hlavní trasu, odkud měl odjíždět náš večerní bus do Sucre. Zblajzli jsme nějakou polívku a šnicl s rýžou v blízké restauračce, popili kávičku a pokůřili.
A pak jen čekáme a čekáme, půl sedmé pryč a autobus nikde. Už se setmělo, život v ulicích však neutichal. Přejel autobus, který měl ceduli Sucre. Snažili jsme se ho zastavit, ale on uháněl dál, jako by mu za výfukem hořelo. Jestli to byl on, tak jsme v prdeli, těch čtyři sta kilometrů na korbě náklaďáku asi nezvládnem. Když už takhle přejelo několik autobusů, optali jsme se indiánské babičky, co čekala poblíž, zda taky jede do Sucre. Sí, sí, con Bolivar. Takže jede s tou samou společností, co my, což nás samozřejmě uklidnilo. A minuty plynuly a autobus nikde. Tož jsme šli s Koubou koupit vínko, ať si to čekání trochu zpříjemníme. Ale sotva jsme vyšli z obchodu, už tam stál autobus. Asi jsme čekali podobný luxus jako v Brazílii, ale to jsme se hluboce zmýlili. Na našich zarezervovaných sedadlech už někdo seděl, naštěstí pět míst volných ještě měli. Autobus byl narvaný indiány a indiánkami, kuřaty a papoušky a malýma indiánčatama. A všechna ta jednolitá směs vydávala zvláštní zápach a tajemné ševelení a brebentění. Někteří strávili celou cestu, dvanáct hodin, na podlaze. Řidič s kokou za škraňou si to vesele metl a kuřátka ustrašeně pípala.
Ráno Sucre, město ve výšce 2800 metrů nad mořem. Ubytovali jsme se v alojamientu, zašli si na snídani, viděli malou demonstraci, prolezli pár úzkých uliček, zašli si na net za dva boliviány na hodinu a nakoupili na trhu ovoce a zeleninku a bagetky a udělali si osvěžující salátek a zapili ho přesladkým vínem.
Teď máme siestičku, děcka už se pomalu probouzejí, mám doštípané nohy jak sviňa a móc to škrábe. Za chvílu se vykutálíme z brlohu a půjdem objevovat noční život. A Katynka už nese šťavnaté hrozny. Bašta.

Pátek, 4. března 2005

Jsme stále v Sucre. Na silnicích jsou blokády a nedá se nikam jet. Chtěli jsme odjet včera odpoledne do Potosí a pokračovat dál do Uyuni, ale na autobusáku nám oznámili, že žádné autobusy nejezdí, cesty jsou zablokované lidmi, zeptejte se más tarde. Mysleli jsme si, že jde o nějaké stávky za zlepšení sociálních podmínek, ale dneska jsme se nějak dopídili, že jde o ropu a benzín a daně. Doufali jsme, že snad dneska se bude dát vyjet, ale na autobusáku nám řekli, že blokády pokračují dál. Vláda vyjednává, ale začíná víkend, takže se nic nezmění, protože o víkendu se tady nic a nikam nepohne. Snažili jsme se přemluvit taxikáře, aby nás odvezli alespoň na první blokádu, která je deset kilometrů za městem směrem na Potosí, a pak se nechat za bakšiš převézt místníma k další blokádě a tak pokračovat dál a dál, ale žádnému se do toho nechtělo, pro auta to prý může být nebezpečné. Nezbývá jiná cesta než letecky. Dneska jsme si koupili let do La Pazu za 521 boliviánů, zítra před třetí odpolední letíme. Nejsme si moc jisti, co máme čekat. Nejsou zablokovaná i letiště? Paní v agentuře říkala, že na letišti by blokády být neměly, ale pro jistotu nám dala číslo na letiště, ať si ráno zavoláme, zda to opravdu poletí. Teď jsme sledovali zprávy, no spíš jen odezírali z obrázků, a byly tam i nějaké záběry z letiště v La Paz, no moc optimisticky to nevypadalo. Takže zítra uvidíme. Ale všichni doufáme, že se do La Pazu dostaneme. Dneska jsme ještě volali na českou ambasádu do Peru, co se vlastně děje. Pán povídal, ať z Bolívie odjedeme co nejdřív, hranice blokovány nejsou, takže co nejrychleji do Peru či Čile. Říkal, že to může být i nebezpečné, nikdy nemůžeme vědět, jaký rapl je popadne. Takové nepokoje jsou v Jižní Americe na denním pořádku, obzvlášť v Bolívii, občas je to klidnější, občas se to zhorší, občas jsou i mrtví. Takže se odsud chceme co nejrychleji odjebať. Trošku nám to narušilo plány a trochu i čára přes rozpočet, ale o tom to cestování je, hledat alternativy, když se něco posere, ale při tom si užívat.
Sucre, Atény Jižní Ameriky. Bílé stavby, kostelíčky, katedrála, úzké uličky a kolem dokola hory a hory a hory. Město v lůně hor. Při naší první obchůzce jsme si vylezli na věž jednoho kostela. Slunce se pomalu chýlilo k západu, město žilo svým životem po odpolední siestě, v uličkách spousta dětiček vracejících se ze školy, studenti, milenci, žebračky a my stáli na střeše toho kostela a měli celé město na dlani. Ze školního dvora pod kostelem k nám doléhal rachot plechových bubnů, do kterých mlátili malí školáci. Slunce pálilo a rozlézalo se po okolních horách. Žádné paneláky, žádné výškové budovy, byli jsme jako ptáci a město nám leželo u nohou. Nádherný pocit, snad vyjdou i fotky. Nevěděla jsem, co fotit dřív, na všechny strany tolik nádhery, tolik jižanské exotiky. Chtěla jsem to zachytit všechno, ale pojmout to všechno za tak krátkou chvíli, to zkrátka nešlo. Nasávat atmosféru, vychutnat ten pocit síly, který nám poskytovala výška věže kostela, pojmout ryk a rej města a užít si ten pocit jedinečnosti.
Včera jsme si prošli ještě další část tohoto druhého hlavního města. Trh ve čtvrti, kde jsme ubytovaní, univerzitu, pedagogickou fakultu, park a okusili jsme kebab a zmrzlinku a hlavně, na hlavní štráse jsme si zahráli fotbálek, dali jsme si i dva meče s místníma kořeňama, samozřejmě jsme vyhráli, takže žádná mezinárodní ostuda. Dneska jsme si taky chtěli zahrát, ale už byly zabalené a přichystané ke spánku. Tak jsme si alespoň prošli večerní trh. Prodavači už balili své krámky. Většina jich své zboží nechává přes noc na ulici, jen přes ně přehodí plachty a převážou špagáty. Nekrade se tu, lidi jsou poctiví, o své zboží se nebojí. Ani my se nebojíme. Je nás pět a máme se rádi a víme, že nám všechno vyjde, nejsme přece žádná béčka.
Dva dny jsme ubytovaní v International Hostelingu, celkem luxusní hostel oproti tomu, kde jsme spali první noc. Jsou tu samí pohodoví lidi, většinou baby z Holandska, Austrálie, Norska, mařky, co po Jižní Americe cestují samy. A je tu teráska a kuchyň, pokoje čisté, jídelna ve španělském stylu, pohodlné lenošky, no zkrátka trochu luxus. A jen za 25 šmudlíků na osobu a noc. Včera jsme si koupili rum z ananasu a užili si ho na terásce. Psi štěkali jako o život, rum chutnal celkem obstojně, příjemně se popíjel. A zatímco doma je teplota stále pod nulou a sníh a sníh, my už se všichni loupeme, příjemné. Horší bude návrat a zvykat si na zimu.

Čtvrtek, 10. března 2005

V sobotu jsme odletěli ze Sucre. Z malého letišťátka jsme se zvedli s boeingem asi ve sto pasažérech. Většina jich byla turisti, pár Bolivijců. La Paz je nejvýše položené hlavní město na světě, takže přistávat v nadmořské výšce 4200 metrů není zrovna nejatraktivnější. Vzduch řídký, Koubovi se udělalo ještě víc šoufl, na Katynku též začalo něco lézt. Ale ten výhled! Pod náma hory a hory a hory, kterýma se linuly úzké čáry silnic, a z dálky se už blížily zasněžené vrcholky okolních hor La Pazu. Ještě poslední u-turn na runway, přistání na jedno kolo, rychlé vyrovnání a pak už se otevřela náruč hlavního města. Po předešlé zkušenosti jsme se trochu s humorem obávali, aby zavazadla nezůstala v Cochabambě, kde jsme měli mezipřistání, ale naštěstí vše došlo v pořádku.
Z letiště jsme jeli mikrem asi za čtyři boliviány na osobu. Letiště je položeno výš než samotné město, takže při sjezdu po dálnici se před námi otevřelo mraveniště malinkatých nazrzlých domečků, které sbíhaly dolů do údolí, do samotného srdce La Pazu. V centru jsme nemohli najít žádné ubytování, až konečně v hotelu Andes se nám podařilo sehnat dva pokoje za 24 šmudlů. Recepční byl hodně chytrý pán a nevtíravě nám se vším ochotně pomohl. Hned na začátku nám pověděl o situacích na blokádách. Pokud chceme odjet z La Pazu k hranicím, po půlnoci každou hodinu jezdí autobusy do Copacabany či Desagruyada. Domluvili jsme se s ním, že vstanem ve čtyři ráno a pojedem pátým busem. Souhlasil, ať prý ráno zaklepem na támhlety dveře. V tamní restauraci se konala svatba, vyhrávala muzika, zrovna se rozdávaly dárky. Skrz sklo jsme viděli nastrojené indiány a indiánky v těch jejich vysoko posazených buřinkách, děti běhaly kolem stolů. Jinak byl hotel klidný, až trochu tajemný, pokoje vypadaly spíš jako vojenské cely, bez oken, měly v sobě takový sžíravý až vyčítavý pocit.
Koubu jsme nechali spát, my ostatní jsme vyrazili do města koupit jízdenky na ranní výlet. V mžiku nás pohltil lapazský šrum. Stoupali jsme do kopce po hlavní třídě, auta proudila oběma směry, všechna troubila do všech stran, davy lidí se tlačily v obchodech i před nimi, na chodníku a silnici posedávali prodávající se vším možným zbožím, všechno tepalo podvečerním rytmem rušného velkoměsta. Stoupali jsme do kopce, špatně se dýchalo, vzduch byl směs nejrůznějších pachů a vůní, od konvalinek přes pečená masa až po chcanky. A nad tím vším se majestátně vypínala Illimany, jejíž zasněžený vrchol oranžověl pod zapadajícím sluncem.
Na terminálu nám řekli, že autobusy jezdí pouze po půlnoci do pěti do rána, protože to jsou blokády nejprůjezdnější. Lidé totiž pospávají a dá se tedy bez větších problémů dojet. Domluvili jsme se, že jeden den v La Pazu pobudem. Město, které člověka tak rychle pohltí do svých útrob, že neví, na co první hledět, a které svým rytmem vyvolává tolik rozporuplné pocity, si alespoň jeden den naší pozornosti zaslouží.
S pocitem klidu, že to s průjezdem blokád bude v pohodě, jsme pokoupili banány a velkou půlku šťavnatého melounu a dali si vydatnou večeři, grilované kuře s tolik oblíbenou rýží, hranclama a opečeným banánem. Recepčnímu jsme řekli o změně plánu a požádali ho, jestli bychom si u něj v kumbálku mohli nechat bagáž, až se z hotelu na druhý den odhlásíme, abychom si v klidu mohli prohlídnout město. Bez problémů souhlasil. Na svatbě se už tančilo, muzika vyhrávala hlasitěji, děcka už byla unavená, Kouba se furt cítil blbě.
Nedělním ránem se město probouzelo do každodenního shonu. Vyměnili jsme prachy, trochu se prošli, Kouba a Kačenka zůstali odpočívat v útrobách hotelových And. Před polednem jsme panu recepčnímu vrátili klíče, schovali si u něj bágly a šli koupit lístky na půlnoční bus. Ale ouha. Vše se během těch několika hodin změnilo. Už žádné autobusy, žádná mikra, lidé na blokádách neprodyšně ucpali všechny cesty, které do La Pazu vedou. Opět čára, opět změna plánu. Na turistické policii nám řekli, že se přes blokády dostaneme pouze jedinou cestou – nechat se vyvézt taxíkem či mikrem, projít přes blokádu, lidé nejsou ozbrojení, nemusíme mít strach, a pak si vzít mikro do Copacabany, dál už prý blokády nejsou. I pan recepční povídal, když jsme si kolem třetí přišli pro batohy, že nejlíp bude, když odjedeme teď v neděli, protože lidé budou unavení a možná i trochu připití, takže budou mít míň sil a elánu.
Postarší indiánský taxikář nás vyvezl do posledních čtvrtí města. Slunce pálilo, Huyana Potosí i Illymany si tiše odpočívaly v mrakách. A tak začala naše cesta přes blokádu v plné polní a v plném slunci. Po asfaltové autovistě jsme štrádovali do noci směrem na Copacabanu. Všude kolem lidé, všichni se usmívali, pokřikovali na nás, vyptávali se, kam jdem. Nejezdila žádná auta, jen kola a kola a kárky, sem tam větší shromáždění, ostnatý drát, figuríny oběšenců na sloupech, doutnající popel. Po dvou hodinách stejného výjevu nám slibovali, že už brzy budou auta. Ale prd, jdeme a jdeme, žádná motorová vozidla, už je tma, lidí trochu ubylo. Zapichli jsme to do pole a vyspali se na další štreku.
Ráno nás mikro odvezlo do Tiquiny, odtud lodí již přes Titicacu a dál po souši do Copacabany, nadmořská výška 3820 metrů. Po dlouhé době v přírodě, po dlouhých patáliích pryč z velkoměsta. Copacabana nás přivítala svým poklidným a líným vesnickým životem. Konečně jsme ochutnali i rybu a okoupali se v osvěžující studené vodě. Odpolední opalovačka, k večeru jsme se vydali podél pobřeží do Yampupaty. Přespali jsme ve stanech u jedné dědinky. Stále jsme bez bomby, tu jsme museli kvůli letu nechat v Sucre. Ale maso ze sklínky chutná výborně i za studena.
Druhého dne kolem poledne jsme se nechali převézt na Isla del Sol, na ostrov Slunce. Převozník byl přismahlý pán ve středních letech. Cenu jsme z 15 boliviánů usmlouvali na 10 za osobu. Následovala půlhodinová projížďka bárkou. Hladina byla temně zelená, poklidná, vychutnávali jsme si polední slunce, převozníkovu vlídnou tvář a jeho pravidelná tempa pádly, která nás každým šplouchnutím přivážela blíž a blíž. Na ostrově nás čekal božský klid, vzduch se tetelil, široko daleko jen voda a ostrůvky a voda a kdesi na obzoru v mrakách plavaly vrcholky s bílou čepicí. Katynce už bylo hodně šoufl, proto jsme ju nechali v jednom hostelu, ať se pořádně vyspí a odpočine si. My jsme se výstupem a sestupem přehoupli na druhou stranu ostrova a chystali se strávit noc na pláži. Lidé z vesnice přicházeli napojit lamy a osly a ovečky, přičmoudlí kluci házeli klacky do vody, přešla skupinka německých turistů. Slunce se pomalu schovalo za skály, voda tiše šuměla. Postavili jsme stany a poslouchali noc. Hvězdy zářily, z dálky poblikávalo světlo majáčku, žádný vítr, žádný hmyz, jen ticho a mír a uspávající šplouchání vody.
Brzy ráno jsme složili stany a neskutečně ostrým tempem se dostali na druhou stranu jezera. Kačence je čím dál hůř. Zpět do Copacabany jsme pluli lodí asi hodinu a půl. Slunce zalízalo za mraky, zima se vtírala pod trika. Bolívii jsme opustili dvě hodiny po poledni.
V autobuse do Puna, města na peruánské straně Titicacy, jsme se seznámili s Andreasem, pánem v letech, který mluvil obstojně anglicky, byl nápomocný jako všichni Bolivijci. Taky nám prozradil, že je spoluvlastníkem několika hostelů, i toho, ve kterém jsme právě teď v Cuzcu. Ihned po příjezdu do Puna jsme jeli na tamější největší atrakci, Plovoucí ostrovy. Návštěva Islas Flotantes je trošku komerční záležitostí, nicméně vystoupit z pohupující se lodi na pohupující se rákosové ostrovy je zážitek, který se vryje a nepustí. Z rákosu si lidé kmene Uro dělají vše, ostrovy, lodě, domy, suvenýry, dokonce se jím i živí. Chutná jako pórek a buničina dohromady. V exkurzi byly zahrnuty dva ostrovy. Na prvním, Khana Uru, nás anglicky mluvící průvodce zasvětil do tajů života tohoto kmene, pak následovala chvilka nakupování. Indiáni se snažili prodat co nejvíc a celkem se jim to dařilo, protože veškerá posádka výpravy byli Brazilci, Izraelci a všudypřítomní Japonci. My měli jen pár peruánských šmudlíků, ale i tak se nám podařilo usmlouvat čtyři přívěsky andských křížů a tři malé okarínky. Na druhém ostrůvku, který nese název patrona rybářů, San Pedro, už byznys domorodcům tak nešel, kořínci se víc věnovali jejich dětem a čutali s něma do balónu.
Do nočního autobusu do Cuzca zbývaly ještě dvě hodiny. Sezobli jsme maso na špejli a nudle s kuřetem, skoukli šlágry peruánské televize a v osm hodin vyrazili směr Cuzco. Těsně před odjezdem ještě doběhl Andreas, aby nám připomněl, že se máme ubytovat v hostelu Los Cristales. Na nádraží si nás prý vyzvedne jeho přítel Fernando, který umí též anglicky. Moc jsme na to nespolíhali, co by to bylo za blázna, aby se s pěti ušmudlanýma Čechama otravoval v pět ráno. Ale byznys je zkrátka byznys. Před pátou jsme celí vydrncaní přijeli do Cuzca. V autobuse jsme mohli zůstat ještě hodinu, neboť spoj byl zařízen tak, že lidé, kteří pokračovali jiným busem, mohli v tom původním spát. Taky jsme se uvelebili na vyprázdněných sedačkách, ale o chvílu přišel hlídač terminálu a ptal se po Jakobovi. Před autobusem už čekal Fernando a dva taxíky, které nás během chvilky dovezly až ke dveřím hostelu. Prostě luxus.
Cuzco se od měst, která jsme doposud navštívili, dost liší. Připomíná mi svýma uzounkýma uličkama, množstvím podloubíček, kamenným dlážděním a větší směsí zahraničních turistů jižní Evropu. Je to nejstarší obydlené město kontinentu se spoustou archeologických mňamek ve městě i okolí a s třemi sty tisíci obyvateli a nadmořskou výškou 3326 metrů. Lidé mluví španělsky i jazykem Quechua, víc však dorážejí na turisty než Bolivijci. Stačí jít uličkama z hostelu na hlavní náměstí, Plaza de Armas, a už se sbíhají dorostenci s pohlednicema a dorostenky s maňáskama a těma pletenýma lamičkama a vikuňama a indiánkama na prstech vám vlní před obličejem a úzkostným hláskem prosí, abyste si jejich zboží koupili. A do toho na vás lámanou angličtinou pokřikují agenti cestovek nejlepší ceny na Machu Picchu a pohůnci z restaurací vás nastrkují na luxusní oběd. Všechny ignorovat. Potřebné informace ochotně sdělí v oficiálních turistických informacích na ulici Mantas v centru.
Zítra se chystáme na perlu Peru, Machu Picchu. Cena kolem padesáti dolarů, protože všechno je děláno tak, aby se z turistů vytáhlo co nejvíc peněz. Do Aquas Calientes, městečka pod Machu Picchu, jezdí pouze vlak, za který musí turista zaplatit 24 dolarů. Místní to mají samozřejmě za pár solů. Vlak však jede jen jednou denně, a to v podvečerních hodinách, takže si, milý turisto, najdi drahý hotel či levnější hostel, nebo si přespi, kde chceš. Ráno zaplať dvacet, jsi-li student deset dolarů, obhlédni si tu krásu krás, sejdi dolů do Aquas Calientes a jdi brzo spát, páč druhý den musíš časně vstávat na brzký vlak v 5.45, který tě doveze zpět do Cuzca. A dávej si dobrého majzla na kapsáře a zlodějíčky. Pues, hasta maňana.

Pondělí, 14. března 2005

V pátek ráno jsme v klidu posnídali, zanechali bágly a Kačenku, které už bylo něco málo lépe, na recepci a šli koupit lístky na vlak. Nádraží se zdálo trochu nedobytné, ale poté, co jsme oběhli všechny možné strany, se nám nakonec podařilo najít malou branku a vlídný pan hlídač nás nasměroval k rezervaci lístků. Rozhodli jsme se nejet z Cuzca, ale z Ollantaytamba, protože nás tak lístek vyšel na dvanáct dolarů. Samozřejmě jsme opět neměli vyměněno dost peněz, ale v Peru jde bez problémů platit i dolary, jen je potřeba hlídat si kurz. Ten se pohybuje ve městech 3,24 za dolar, v dědinkách pouze 3, přinejlepším 3,20.
Když jsme si vyzvedli bagáž a Káču a rozloučili se s potrhlou slečnou recepční, nechali jsme se taxíkem odvézt na terminál mikrobusů. Proč si nedopřát trochu luxusu, když mírně poprchalo. Ještě jsme ani nezastavili a už na nás skrz okýnko volal pán, jestli nechceme odvézt taxíkem-colectivem do Urubamby. Původně jsme totiž chtěli jet mikrem a pak v Urubambě přesednout na jiné do Ollantaytamba, což by nás vyšlo asi na pět solů za osobu, ale oba dva taxikáři se do nás pustili, že je colectivo más rápido a že se nemusíme mačkat v mikru s ostatníma lidma. A tak jsme svolili. Cenu jsme stáhli na sedm solů, nasáčkovali se do toyoty a vyrazili až do Ollantaytamba. Po cestě nám sice upadla náprava, ale šéfík to vzal v pohodě, asi to nebylo poprvé, a za pár minut jsme frčeli dál silnicí přes nádherně vysoké a strmé hory.
V Ollantaytambu jsme byli asi za dvě hodiny a do odjezdu vlaku zbývalo ještě spousta času. Zašli jsme si na obídek, opět kuře a réža a jedna ertepla, ale tentokrát to kuře bylo vařené a ve špenátové máčce. Batohy jsme si nechali v jedné reštice poblíž nádraží, protože na vlakáču něco jako čekárna či úschovna zavazadel vůbec nebyla.
Ollantaytambo je malinké městečko, napůl turistické, takže indiánky chodí ve svátečním a za mírný poplatek, vlastně za to, co kdo dá, je možné si je vyfotit. Usmívají se a pózují i s děckem uvázaným na zádech. Oproti jiným městům jsou tu však vyfiklí i indiáni. Přes civilní oděv mají přehozenou sváteční deku, posedávají na náměstíčku, houfují se, přemýšlejí, baví se.
Vlak odjížděl přesně ve 20.00 a byl plný turistů. Jízda trvala asi dvě hodiny, z čehož dobrých třicet minut jsme strávili nesmyslným popojížděním sem a tam, z jedné koleje na druhou, a každá takováhle přejížďka končila drsným nárazem. Pohúnci ve vlaku se tvářili, že je to úplně běžné, nic nikomu nevysvětlovali, jen si tam dál cosi šmudlíkovali.
Aquas Calientes, kam jsme přijeli kolem desáté hodiny večerní, je vesnička pod Machu Picchu s horkými prameny a s dalšími možnostmi vyžití, zrkrátka taková pastička na turisty. Nádraží, no vlastně je to jen zastávka mezi dvěma moly restaurací a hotelů, bylo obsypáno dohazovači ze všech hostelů a hotelů, které v Aquas Calientes jsou. Nahrnuli se na nás jako sarančata a za boha nešli odehnat. Chtěli jsme přespat někde ve stanu po cestě k Machu Picchu a brzy ráno ještě před svítáním vyrazit, abychom tu perlu viděli v co nejlepším světle, ale protože stále pršelo, nechali jsme se nalákat do takového nemastného neslaného hospedaje za deset solů.
Ráno už bylo Katynce fajn, takže nic nebránilo tomu, abychom Machu Picchu dali všichni společně. Vyrazili jsme kolem půl deváté, okolní hory pod mrakem, řeka Urubamba byla jako urvaná z řetězu a po prašné cestě jezdily cik cak autobusy plné turistů. Šlapali jsme nahoru pěkně po svých, po kamenných schodech, celkem zabíračka. Čím jsme však byli výš, tím to byl zaslouženější pohled. Slunce se již prodralo mezi mraky, pod náma se klikatila cesta, kolem dokola se spouštěla bujará zeleň. Asi po hodině stoupání jsme vylezli ke vstupní bráně. Ve venkovní restauraci už posedávali postarší Němci a Američani a ládovali se slabýma třetinkama a hamburgerama a hranolkama, vše za vysokohorské ceny, takže jsme si dopřáli jen dva litry obyčejné balené vody za jedenáct solů, zaplatili deset dolarů studentské vstupné a vstoupili do záhadného světa incké říše.
Nejzachovalejší ze všech inckých ruin je kol dokola obklopena vysokýma horama a tak i dokonale chráněna. Celý komplex tvoří řada terásek, uprostřed se nachází městečko, domy, obydlí, změť chodeb, observatoř a nad tím vším se majestátně tyčí posvátná hora. A všude se to hemžilo Japonci, blikaly fotoaparáty a tiché kamery tiše vrněly.
Dali jsme si hodinku pauzičku pěkně na sluníčku, něco málo pojedli, pozorovali ten šum pod náma a pak si ten labyrint prošli taky. Občas jsme se zdrželi u nějakého anglicky mluvícího průvodce, abychom se něco dozvěděli, protože u vstupu žádnou mapku nedostanete a s popiskama je to hodně na štíru, takže ani nevíte, co je co. Ale rozhodně si Machu Picchu pozornost zaslouží.
Do hostelu jsme se vrátili kolem čtvrté, ukecali cenu z deseti na osm solů, uvařili si polívku, hodili šlofíka a večer vyrazili do města. Naháněči opět naháněli do restaurací, co krok, to na nás někdo pokřikoval a lákal nás v útroby té nejlepší kuchyně. Jenže my už věděli, kam si půjdeme dát večeři. V ulici mimo centrum, která vede k Machu Picchu, pěkně pod širým nebem, rožnily indiánky pekelně velká a pikantně naložená kuřata, k tomu podávaly opečené brambory a kukuřici, chlapi si s nima vesele povídali a oblizovali si prsty, my si pořádně prali břicha a do té mastné krásy hrála svěží latinsko-americká muzika a duněla Urubamba.
A v nedělu ráno začal cestovní kolotoč. V 5.45 turistickým vlakem z Aquas Calientes do Ollantaytamba, sarančata taxíkářů a řidičů mikrobusů, ukecal nás taxi řidič za pět solů a odvezl si nás do Cuzca. Odtud jsme pokračovali busem do Sicuni. Sotva jsem vyjeli z terminálu, asi tak třináctiletý chlapec oznámil, že nás obšťastní svými třemi básněmi, a tak spustil tklivým hlasem o lásce, o přátelství a o své matce a po kruhovém objezdu si to důstojně kráčela lama a chlapeček rozhazoval teatrálně rukama a lkal a lkal a na ulici se honily vesele děcka a pak chlapeček dorecitoval, poklonil se a rozdával bonbónky a chtěl peníze, ale to už nastoupil Cicero a začal filozofovat o smyslu práce a života a lidského bytí, pozvolna přešel na onemocnění prostaty a ženských orgánů, vše dokládal obrázkama a nakonec nám nabízel zaručeně přírodní lék z nějakých rostlinek. A cesta vesele ubíhala. A pak pouštěli na videu Shaolin Soccer, parodii na vše možné, od 36 Shaolinů počínaje, přes Matrix a hudbu z Psycha konče.
Ze Sicunii jsme už jeli do odlehlejších končin, takže cesta byla jeden velký oblak prachu a píchli jsme a krajina kolem vypadala jako někde ve Skotsku, na zemi ležely kroupy, vzduch se ochladil a pak jsme zas frčeli, až jsme dofrčeli do Espinaru. Zrovna začínala bouřka, nešla elektřina, takže se na terminálu svítilo svíčkama, byla to jako černá hodinka, do které vyvolávači vyvolávali Arequip Arequip Arequipa a my si dali meníčko za 2,50 a po celodenním cestování jsme sládovali hustou nudlovou polívku a vepřové s rýží a potom byl ještě dezertíček z jablečného želé a celé se to spláchlo meduňkovým čajem.
Jeli jsme nocí, lidé polehávali i v uličce, píchli jsme, hrála muzika a kolem druhé hodiny ranní nás vyklopili uprostřed velkého nic. Pan policista nám oznámil, že ráno do dvanácti jezdí autobusy do Chivaye co hodinu. Zapíchli jsme to kdesi v poli a pořádně se vyspali.
Ráno jsme viděli, že autobusy do Chivaye jezdí, tak jsme v klidu posnídali a přesunuli se na hlavní silnici. Jenže od devíti hodin zkrátka nic, ale lautr nic nejelo. Oba policajti nás uklidňovali, že v 10 a v 10.30 a ve 12 a pak že ve 2 to pojede. Pět hodin jsme se tam kopali do zadku a kousali nudou, až konečně kolem druhé přijel přecpaný autobus. Hodili nám bágly na střechu mezi nějaké roští a žrádlo a trávu, protože indiáni převáží opravdu všechno, vmáčkli jsme se do uličky mezi ostatní a už jsme drkotali k nejhlubšímu kaňónu světa, Caňon del Colca.

Pátek, 18. března 2005

V Chivayi jsme za 8 solů na osobu přespali v jednom hostelu a brzy ráno vyrazili busem směr Pinchollo. Je to docela malinkatá vesnička asi hodinu a půl jízdy z Chivaye. Snídali jsme na náměstí, všichni se na nás přívětivě usmívali, když tu k nám přistoupila paní, pěkně nás v Pinchollo přivítala a nabídla nám, že nám ukáže cestu ke gejzíru a že si u ní v restauraci můžem nechat batohy. Taky jsme se domluvili, že si u ní po návratu dáme jídlo z lamího masa. Paní nám ukázala cestu na kreslené mapě i fotky, všechno pečlivě vysvětlila, tak jsme pěkně poděkovali a vyrazili vzhůru na gejzír. Cestou se pásli koně a býci a někteří vypadali, že se na nás rozběhnou, ale vždycky jen zakouleli očima, hodili oháňkou a odfrkli. Sluníčko pálilo aji v těch 4000 metrech nad mořem, občas se v dálce proti nejvyšší hoře Ampato (6380 m.n.m.) zjevila silueta kondora.
Pomalu jsme stoupali výš a výš a my s Katynkou už ani nemohly dýchat, protože jsme obě měly rýmu a bolela nás plička. Asi po třech hodinách jsme hledání gejzíru vzdali. My s Káčou jsme zůstaly ležet na šutru a užívaly si poledního horského slunce a nádherného léčivého ticha a modré oblohy, kterou sem tam protínali bezhlučně plachtící kondoři, zatímco kluci rubali dál nahoru. Cesta zpátky nám trvala slabé dvě hodinky. Když už jsme byli u vesničky, nahoře začínalo hřmít, takže jsme měli štěstí. Ale gejzír jsme neviděli. Nu což, stejně měl být jen metr vysoký a i bez něj to byl nádherný výlet.
Na oběd opět výtečná zeleninová polévka, tu umí Peruánci fakt skvěle, to se musí nechat, zato maso z lamy mě moc nenadchlo, bylo divně okořeněné a chutnalo jako játra. A já játra nerada. Pěkně jsme poděkovali, rozloučili se a za chvílu už jsme se opět kodrcali dál busem do Cobanaconde a napravo od cesty se kamsi do nevidim propadal Caňon del Colca.
Cobanaconde je o něco málo větší než Pinchollo, ale lidi jsou příjemní a ochotní všude stejně. Dali jsme kávičku, no, spíše meltičku, nakoupili a rozbili stany u místa, co vypadalo jako korida. Spalo se nádherně.
Ráno jsme posnídali, zanechali bagáž u mladíka v informacích a vydali se do kaňónu. Rozhodli jsme se pro jednodenní trek, dávat si to s báglem by byl dost záhul, a navíc čas letí. Takže pěkně nalehko. Cesta dolů se klikatila ostře cik cak a zabrala nám asi dvě hodiny. Čím jsme byli níž, tím jasněji se pod náma rýsovala řeka a taky Oasis a Paradiso, dvě oázy na dně kaňonu. V jedné z nich jsme příjemně strávili necelé tři hodinky koupačkou v bazénu a válečkou na sluníčku a sbíračkou sil na zpáteční výšlap. Ten trval asi tři hodiny a byl, no náročný, Pavlíkovi nebylo ten den dvakrát nejlíp od žaludku, takže si užil své, ale zvládl to, šikula. Když musíš, tak musíš.
Dali jsme si noc na našem plácku a ráno vyrazili autobusem směr Chivay a Arequipa, kam jsme dorazili v pozdní odpoledne. Arequipa má kolem 750 000 obyvatel a je to příjemné město s nádhernou katedrálou, které z dálky vévodí El Misti. Bohužel jsme tu strávili jen necelý den, čas nás tlačí a chceme k oceánu, takže včera večer jsme si dopřáli trochu toho nočního života, ale napřed jsme se dali do pucu, vymydlili sa, ric pic, hodili oko na internet, dali vědět světu, že žijem a užíváme si, a vyrazili do ulic. Nejdřív v baru, kde dávali live koncert U2, pivka, pak v dalším, kde pro změnu vyhrávali Pink Floyd, rumy s kolou a míchané drinky a nakonec diskotéka s karaokee. Disko vypadalo jako 80. léta u nás, vše se vlnilo v rytmu místních hitovek, pozvolna se přešlo na techno a ve vedlejším sále se ozývaly španělské písně zpívané rozbujařelými hlasy. Chvíli jsme povrtěli bůčkem a pak jsme se nechali zlákat zpěvem, protože to, co tam předváděli místní, to přece zvládnem taky. A navíc, všichni už byli totálně namazaní, takže ti, co měli zpívat, nemohli nebo se strašně smáli do mikráka, jako jeden pán, co to málem smíchy neustál, a ti, co zpívat neměli, zpívali jak o život. Tož jsme si tam nechali šoupnout od Beatles All My Loving, lidi nadšení, my omráčení úspěchem a nakonec se nám ještě podařilo rozbít sklínku. A tak jsme utratili posledních pět šmudlíků. A teď už zas sedíme v autobuse a jedeme dál. Těš se, Pacifiku.

Pondělí – středa, 28. – 30. března, 2005, Velikonoce

Když o tom tak přemýšlím, těch pět týdnů neuběhlo zas tak rychle, jak jsem čekala. Možná je to díky mentalitě Jihoameričanů, obzvláště Bolivijců. Všechno pěkně v klidu, žádný spěch, žádný shon, všechno chce svůj čas, nic nám přece neuteče. Každý den stál za to. Každý den jsme něco prožili, ať už jsme jej strávili jízdou v autobuse, ve městě či výletem do přírody. Každý den se mi zaryl do paměti. Každý den měl svou hodnotu. Každého dne tady si nesmírně vážím, možná víc než kteréhokoli dne doma. Když cestuji, kdykoli jsem mimo domov, cítím, jak ze mě spadá veškěrá zodpovědnost za školu, za povinnosti, za každodenní životní starosti, za rodinu, a jediné, co je ve mně, je nekonečný prostor svobody formovaný nahodilými, nečekanými, ale zároveň i hrubě naplánovanými okolnostmi dané cesty. Je to jediný pocit, který mi přináší totální vyrovnanost, klid v duši, a který mi posiluje zdravé sebevědomí. Za dva dny se vracíme do Čech. Sao Paulo, letadlo, Frankfurt, buch a stojím na Ruzyni. Už teď je mi smutno z toho, že se zas musím vrátit do reality, že musím opustit svět dálek, zavřít za ním dveře. Je to jako probrat se po vydařeném večírku do pracovního rána. Po hodně vydařeném večírku.
Z Arequipy trvala cesta do městěčka Mejia na pobřeží Pacifiku něco přes dvě hodiny. Jelo se pouští, ze začátku samá rovina, pak se povrch zvlnil a nastoupily curvy peligrosy, jenže řidič měl jízdu pevně pod kontrolou, usmíval se do odpoledního slunce, zeširoka vybíral zatáčky, a zatímco nám Jackie Chan nad hlavou předváděl nadpřirozené kousky v Medailonu, sem tam se už v dálce zaleskla vodní hladina. Napadlo mě, jestli Pacifik bude od Atlantiku hodně jiný. Přece jen jsem u Atlantiku strávila tři léta, tak jsem si říkala, jestli na mě bude působit stejně, nebo úplně jinak, třeba nehostiněji, ale oceán je oceán. Dívat se na tu obrovskou vodní plochu, která se rozpíná od nevidim do nevidim, slyšet to do nekonečna věčné šplouchání, nasávat vzduch prosycený solí, to všechno a možná i něco víc, co slovy ani vyjádřit nejde, to všechno se do mě u oceánu vsakuje, rozpíná se do celého těla a naplňuje nesmírným klidem a dokonalou duševní rovnováhou.
Byla jsem zase jako dítě. Běžela jsem, abych byla ve vodě první, abych jej cítila dřív než ostatní, abych jej mohla uvítat po svém. Bylo to nádherné zase po půl roce cítit hebkost písku pod šlapkama a mít ulepená lýtka od slané vody. A vlny se zase zvedaly a svou jedinečnou silou dopadaly zpátky do vody, z které vzešly, aby svou pěnou oblízly pobřeží. A slunce bylo rozhalené do svých večerních barev a pomalu se chystalo zasyčet ve vodách Tichého oceánu. To je ten rozdíl mezi Pacifikem a Atlantikem, napadlo mi. Znám Atlantik z americké strany, takže vím, jaké to je, když se nad ním slunce probouzí. Ale nikdy před tím jsem neviděla slunce do oceánu zapadat. Až teď.
Před sebou tolikomilující oceán a zapadající slunce, za sebou polomrtvou Mejiu. Sezóna už skončila, takže všechny ty turistické vilky a hotýlky zely prázdnotou. Učiněné město duchů, nikde nikdo. Postavili jsme stany, já a Kouba jsme šli do obchodu pro pečivo, Kony se ujal vaření. Snad tou atmosférou, snad cenou, koupili jsme jamajský rum a byl předobrý. Po vydatné večeři, partičce prší a půl lahvi rumu a trochu unavení šli všichni na kutě.
K snídaní jsme si udělali míchaná vajíčka, to byla bašta. A pak rovnou do vln. Voda byla o něco málo studenější než včera navečer, když jsme dojeli, ale byl silný zpětný proud, takže moc daleko od pobřeží se jít nedalo, navíc se dno vůbec nesvažovalo, ale i tak jsme se vyřádili jako malí kluci, zvlášť když se nám podařilo sjet vlnu na přeložené karimatce. Byl to báječný pocit, být nesen silou rozjívené vody a zarýt se čumákem do mokrého písku a mít zas v plavkách spoustu všeho a být ulepený od soli.
Písek na pláži byl rozpálený jako čert, země se tetelila horkem, na slunci se nedalo vydržet. Zalezlí ve stanu jsme se prospali až do pozdního odpoledne a kolem čtvrté všechno zabalili a vyrazili směrem k blízké rezervaci. Žádné laguny se ovšem opět nekonaly, ani jsme neviděli žádné exotické ptactvo, jak sliboval průvodce. Na pláži jsme zase rozbili stany, dali pár partiček karet a ráno vyrazili na cestu do Chile.
Po cestě jsme zastavili mikrobus, kterým jsme se dostali o pár kilometrů dál do dědiny, odkud jsme si vzali taxíka do další. Tam jsme asi půl hodiny čekali na autobus do Tacny. Tacna je poslední větší město před peruánsko-chilskou hranicí. Hned na autobusáku nás zavalili taxikáři a chtěli nás odvézt do Chile. Jenže my chtěli levněji busem, a navíc jsme měli hlad. Nakonec nám poradil mladík z informací jednu autobusovou společnost, která nás do Ariky odveze za 7 solů. Šli jsme se najíst do putiky před terminálem. Kluci už nechtěli kuře, takže si dali něco, co jsme nevěděli, co je, ale z čeho se nakonec vyklubaly dršťky a jiné vnitřnosti. Vypadalo to celkem nechutně, ale poprali se s tím. Já jsem vsadila na kuře se špagetama, Káča si objednala rýžu a fazole s masem. O půl paté jsme již seděli v autobuse a mířili k hranicím. Když jsme k nim dojeli, pohůnek z autobusu chtěl, abychom za cestu namísto 7 zaplatili 12 solů. Odvolávali jsme se, že nám na stánku řekli, že to bude stát míň, ale nic nepomohlo. Možná nám mělo být divné už v Tacně, že se lístek neplatil předem. Mysleli jsme, že se z Ariky budeme moct přesunout přímo do Bolívie, do Orura, jenže nic přímého nejelo, takže jsme museli vzít noční bus do Iquique, chilského města na pobřeží, kam jsme přijeli kolem třetí hodiny ranní. Žádná sláva, řidič nás vyhodil kdesi uprostřed města, žádný autobusák, kde by se dalo přespat, jen posvítil baterkou na modrá vrata, kde si ráno můžem koupit lístek na autobus do Bolívie. Zeptali jsme se nějakých dvou týpků, co zametali, kudy se dostanem na pláž. Cestu nám sice vysvětlili, ale stejně jsme šli jen pár bloků a zalehli na zem před jakousi větší oplocenou budovu. O pár metrů dál už někdo spal, takže proč si na chvílu nezdřímnout na profláklem fleku.
Ráno jsme se přesunuli zpět k prodejnímu místu jízdenek do Bolívie, ale paní říkala, že oni lístky do Orura nemají, a poslala nás o pár bloků dál. Nakonec jsme jednu společnost našli, koupili lístky na 13.30, nechali si bágly u nich v kanceláři a šli se na čtyři hodiny povalovat na pláž. Zrovna se konala nějaká námořnická slavnost, takže vyhrávala svižná armádní kapela a mariňáci hrdě pochodovali hlavní třídou. Vychutnali jsme poslední chvilky u oceánu, pokoupili, pojedli a hodinu po poledni jsme vyrazili na dlouhou cestu do Bolívie. Něco přes hodinu jsme strávili čekáním na hranicích, protože chilská strana nebyla schopná odbavovat obousměrně, takže nejprve dlouho vyřizovala autobusy směřující do Chile a pak teprve otevřeli kancelář pro ty, kdo Chile opouštěli. A to ještě nastal problém na bolivijských hranicích, celníci nechtěli pustit nějakou bolivijskou micku, prý neprošla přes chilské hranice, ale veškeré osazenstvo autobusu se za ni postavilo jako jeden muž a furt křičeli, ať už jedem, vždyť přece prošla s náma, a tak se jelo dál. Cesta přes Bolívii byla nekonečná. Jelo se přes nějaká pole, všude různé objížďky, žádný asfalt, jen nekonečná polňačka, takže jsme se do Orura spíše dokolébali než dojeli. Opět jsme do města dorazili v pokročilých nočních hodinách, naštěstí taxikáři nikdy nespí, takže si nás jeden naložil a odvezl nás na ulici plnou hostelů. V jednom z nich, nejlevnějším samozřejmě, zato však s neskutečně líným recepčním, jsme se ubytovali. Pokoj nebyl nic moc a hajzlíky ještě o něco horší, protože vůbec nesplachovaly, ale na tu jednu noc to stačilo.
Oruro leží ve výšce 3702 metrů a 90 % ze 160 000 obyvatel tvoří indiáni. Město, které se též nazývá hlavním městem bolívijského folkoru, se nachází v jižní části Altiplana a v jeho okolí je spousta dolů, dnes už však zavřených. Ráno jsme si dali snídani na trhu u jedné paní. Výtečnou kávičku, sendvič s volským okem a vypečenou buchtičku. Zatímco jsme si debužírovali, přisedl si k nám slušně oblečený pán a dal se s náma do řeči. Byl to snad první vzdělaný Bolivijec, se kterým jsme se setkali. Mluvil tak, že mu šlo bez problémů rozumět, a mluvil hodně. Jakmile zjistil, zkama jsme, hned začal povídat, jak byl v 66. jako turista v Praze, načež následoval výčet všech možných evropských a jihoamerických zemí, které navštívil, a přednášku zakončil historickým přehledem různých bolívijských režimů. Poučné, leč po ránu takhle dobře nafutrovaní jsme neměli mozek na to, abychom celé dopoledne strávili s puntičkářským profesorem matematiky a fyziky, a navíc jsme si chtěli prohlédnout město. Začínala nějaká oslava, asi narození či úmrtí nějakého slavného Bolivijce. V Bolívii se vlastně pořád něco slaví, takže i teď se Orurem nesla rázná muzika a sem tam jsme zahlédli ocas průvodu, jak se vlní mezi ulicemi. Co všechno stojí za vidění jsme šli zjistit do stánku turistických informací, kde byla moc sympatická paní hovořící anglicky. Zavalila nás množstvím letáčků o místních turistických atrakcích a když jsme jí prozradili, že jsme z Čech, roztály jí oči a začala vzývat božského Káju Gotta. Museli jsme té fanynce slíbit, že jí o našem národním hrdinovi žen pokročilého věku pošleme mejlem všechny důležité informace.
Rozhodli jsme se navštívit hornické muzeum, které je umístěno přímo v jednom dole, dnes už samozřejmě nefunkčním. Skrývá se v něm spousta roztodivností, jako třeba různá nářadí, stroje, nádobíčka, zkrátka všechno, co se k rubání pod zemí používalo už od 17. století. A celý ten podzemní tunel hlídá Strýček, El Tío, patron horníků. Sedí tam pod zemí ve výklenku, vypadá jako otrhanec, na sobě má naházené listy koky, kolem sebe prázdné lahve špiritusu a vajgly a v puse neustále doutnající cígo. To aby věděl, že na něj horníci myslí a předcházejí si ho. Nevím, jestli by se sv. Barboře zamlouval.
Před polednem jsme se odhlásili z hostelu, nahodili baťohy a šli hledat stanoviště autobusů do Cha’llapaty, městečka ležícího 75 km jižně od Orura. Cesta byla příjemná, asfaltová a uběhla jako nic. Postupně jsme si na ty přesuny zvykli, takže jet hodinu či tři je vlastně pro nás už jen takové kratší posezení v autobuse. Poblíž Cha’llapaty leží jezero Poopó, o němž se v průvodci píše, že je rájem pro ornitology a jeho hlavním skvostem jsou plameňáci. Že by se Konymu po kondorech splnilo další přání?! Chtěli jsme jet k jezeru na kolách, které měli půjčovat v penzionu Potosi, jak psal Libely Planet. Jenže tam nám pán řekl, že už penzion není, pouze restaurace, kola že nepůjčují, k jezeru žádné mikrobusy nejezdí, máme zkusit přemluvit taxikáře, ale že si klidně u něj v putice můžem dát oběd a kávičku a cokoli. Tak jsme šli přemlouvat taxikáře. Ačkoli se v Bolívii veškerá automobilová vozidla pouští do všech možných terénů, k 12km vzdálenému jezeru nás nikdo z oslovených řidičů odvézt nechtěl, protože je tam rozbitá cesta. Ale brzy si mezi sebou dali echo, že pár bláznů chce k jezeru, takže nás brzy oslovili nějací dva, kteří nám odvoz k jezeru nabídli. Sice jsme netušili, jak se nás pět plus dva bágly nasáčkuje do jejich káry, ale když nás vyzvali, ať si řeknem cenu a oni na naši nabídku 50 boliviánů odsmečovali 100 dolarů, jen jsme se usmáli a řekli si, že v Cha’llapatě ještě pár hodin vydržíme a v noci odjedem do Potosí. Maníci se ještě jednou vrátili a snížili cenu na 50 dolarů, jenže my už jsme se plameňáků vzdali.
Přesunuli jsme se na náměstí k fotbálkům. Fotbálek vůbec je v Bolivii hodně oblíbená zábava a v každé zapadlejší vesnici i větším městě se najde plácek se stříškou, pod kterou jsou alespoň tři stoly. V mžiku se kolem nás začali shlukovat zvědavci. Jedna paní nám vysvětlila, proč je na náměstí tolik vojáků. Mají vyčistit město na oslavu, která propukne večer. Takže zase nějaká velká sláva. Dali jsme pár her a spřátelili se tak s místníma klukama, se kterými jsem se dala do řeči a pěkně jsme si rozuměli. Ukázala jsem jim na mapě, co všechno jsme projeli, a kluci říkali, že oblast Orura a Potosí je z Bolívie turisticky nejzajímavější, a měli pravdu, jak jsme se o den později na Salar de Uyuni přesvědčili sami. Taky jsem jim ukázala pohledy Prahy a Brna, aby se něco dozvěděli o naší malé republice. Obrázky Brna jsem jim rozdala, málem se o ně pobili. A mezitím přijel na náměstí autobus a na střeše byly další tři fotbálkové stoly a chlapi je snášeli ze střechy opatrně na zem a dávali si velkého bacha, aby se ani rožeček neodřel, a jeden z těch fotbálků byl docela maličký, žlutý a malinkatý, zkrátka pro prcky, ale panáčků měl stejně. Bolivijci tuhle vášeň pěstují už v raném věku, co se zkrátka v mládí naučíš… Ale to už místní klučinové vytvořili dva týmy a Pavlosa a Konyho vzali mezi sebe, protože jim kluci půjčili svoje pohorky, aby z nich mohli udělat branky, a tak se na kočičích hlavách začal hrát skutečný fotbal, kluci křičeli jak o život a pletli se Pavlosovi pod nohy, Kony mezi nima pobíhal jak pan učitel, jenom ta píšťalka mu chyběla, a vojáci líně posedávali po celém náměstí, sem tam něco sebrali a z dálky se ozývala tradiční řízná muzika.
Čas ubíhal pomalu, slunko bylo zalezlé mezi mraky a kluci byli čím dál otravnější, kór když se Kouba vrátil z obchůzky po městě s vyleštěnýma pohorama dočerna a za sebou táhl dva neodbytné čističe bot, kteří nás atakovali svýma krémama tak, že jsme museli skákat z nohy na nohu jak potrefené kozénky. Ti dva by nám načernili aji bosé nohy v sandálech, takže jsme hodili bágly na záda, pěkně se rozloučili a vyrazili na ulici na konci města, odkud měly odjíždět noční autobusy do Colchani. Jenže bylo teprve kolem šesté a do odjezdu zbývaly tři nebo čtyři hodiny, nikdo nevěděl, v kolik to přesně jede, a navíc se schylovalo k dešti. Vypili jsme krabici něčeho, co se tvářilo jako argentinské víno, a šli se schovat někam do putyky. Cestou jsme narazili na paní, která smažila placky, co vypadaly jako langoše, jenže to byly placky ze sladkého těsta a servírovaly se s teploučkým nápojem, směsí jablečného moštu a skořicového mlíčka, a všechno to dohromady vytvořilo předobrou kombinaci, která v bříšku udělala jako v bavlnce, jenže to už se spustil déš’t. S ještě mastnou hubou a nasládlým v ústech jsme se urychleně přesunuli do putyky, kde se grilovala kuřata. Těm dozlatova nagrilovaným buchtičkám se zkrátka nedalo odolat, takže jsme si ještě dopřáli trochu masénka a spláchli to litrovýma lahváčema. To už začaly oslavy, městem se táhl průvod, muzika hrála, břinkala, déšť ustal, bylo nám všem dobře a lidi se na nás smáli a kynuli nám na pozdrav a všichni už věděli, kdo a odkud jsme, co tu děláma a kam jedeme. A než jsme dopili další krabici, přijel autobus, ale nechtěl nás vzít, měl plno, a že prý v cukuletu přijede další, ale nám už to bylo šuma aji fuk, ale on fakt přijel a byl stejně plný, tož jsme udělali na řidiče slaďoučké kuku a jeli jsme. Autobus byl narvaný k prasknutí, stáli jsme v uličce a Pavlos se bouchal do hlavy, protože je z nás nejvyšší a jednou tak vysoký než normální indián, takže pro něj je tu všechno malé. Ale vždycky si najdem způsob, jak pohodlně cestovat. Posedali jsme si do uličky mezi tou směsí, spíš zavánějících vůní a chrápavých zvuků, pěkně za sebou, opřeni o kolena toho druhého, a kdybychom předtím měli ještě možnost rozběhnout se a mít uplé stříbrné oblečky a helmy a dělat huhuhu, byli bychom jako bobisti, ale i bez oblečků a helem a huhuhu jsme byli bobisti, protože rozměr té uličky byl přesně takový. Jenže my nedělali huhuhu, my se snažili spát, chvíli to šlo, chvíli nešlo, celé ty naše velké boby se třepaly. Asi po třech hodinách jsme zastavili a půlka autobusu vystoupila, takže jsme opustili své olympijské hry a sedli si jako spořádaní cestující a ono to zase házelo, ale už se spalo mnohem líp.
Dalšího dne, kolem čtvrté ráno, jsme dojeli do Uyuni. Chtěli jsme přečkat ty dvě hodiny do svítání v nonstopu, ale nic nebylo k mání, takže jsme si v parku každý našli svou lavičku. Ráno slyším Kačenino Pomóc! Oni mi lezou do postele! Vykouklo mi jedno oko ze spacáku a oslepeno vycházejícím sluncem vidělo, jak se kolem její lavičky nakupil borec v červené mikině a tři slečinky a každý jí podstrkuje nějaký leták. Hrůza, ani člověka pořádně vyspat nenechají. Byznys je byznys. Všichni ti agenti z cestovek se už od brzkého rána snažili urvat co nejvíce zákazníků na Salar de Uyuni. Jednodenní výlet na tuto solnou poušť stojí dvacet dolarů, včetně oběda. Kouba si jen promnul oči a prý pojedem s tím, kdo nám nabídne za deset. Agenti se jen usmáli, jako že dobrý vtip. Pomalu jsme se hrabali ze spacáků a když viděli, že nám je všechno tak nějak šumafuk, šli na deset babek. A my seděli na lavičce, rozcuchaní, v puse jak v polepšovně a kolem půlkruh naháněčů a předbíhali se, kdo nám za deset baků nabídne lepší servis. Nakonec jsme si vybrali pána v červené mikině, i když jeden mladík tvrdil, ať od něj nečekáme teplý oběd, prý budou jen sendviče. Však co bychom taky chtěli za deset koláčů.
Před jedenáctou se nás pět a jeden anglický páreček naskládali do toyoty a červenáček Louis nám dělal řidiče i průvodce solnou pouští, nejneuvěřitelnějším místem, jaké jsem kdy viděla. Salar de Uyuni má rozlohu 12 106 km2 a ročně se zde vytěží 19 200 tun soli, 18 000 tun pro lidi, zbytek pro dobytek. Asi dvacet kilometrů od Uyuni se nachází vesnička Colchani, hlavní středisko pouště, jehož veškeré obyvatelstvo se zabývá těžbou soli. První naše zastávka byla právě v této vesničce. Pár baráků kol kolem, uprostřed hrstka indiánů prodávala solné suvenýry, lamičky, kostky, popelníčky. Něco málo jsme pokoupili a pokračovali dál. Napravo nalevo bílo a bílo, v dálce se tyčily hory se sněhovou čepicí. Přijeli jsme k bílému pobřeží, k místu, kde začínala voda. V období sucha na Salar de Uyuni žádná voda není, ale v období dešťů se na povrchu pár centimetrů vodní plochy drží a to je teprve mazec, protože se v té vodní ploše odráží kýčovitě modré nebe a bílé mraky, takže ani nejde poznat, kde končí země a začíná obloha, všechno se zkrátka slije v jednu obrovskou plochu. A když jdete do vody, cítíte, jak se propadáte do soli a krystalky dřou do šlapek a vypadá to, jako byste po té vodní hladině chodili, a točí se vám hlava, protože si nejste jistí, jestli náhodou nechodíte po nebi.
Louis nám dal čas udělat pár fotek a vydechnout první dojem, pak nás nahnal zpátky do vozu a vjeli jsme do toho solného moře a voda stříkala od silných pneumatik a celé auto se pomalu obalovalo solí. A kolem postávaly tajemné postavy zahalené do černé barvy a z vody shrabovaly sůl do metrových homolí a vytvářely tak solnou armádu. A ty homole se ve vodě dokonale odrážely, takže to vypadalo, že to nejsou homole, ale obrovské kosočtverce, krystaly, a vypadalo to, jako by někdo sesbíral všechny káry z karet a udělal z nich obrovské albíny. A když jste přimhouřili oči, neviděli jste nic, jen ty káry v soli. Ale to už jsme přijeli k hotelu, který je postaven celý ze soli, stejně jako veškerý interiér. O pár desítek kilometrů dál nás čekal poslední bod výletu, Fish Island, Isla de los Pescados, ostrov, který z ptačí perspektivy vypadá jako obrovská ryba rozpláclá uprostřed té solné nádhery. V jazyce indiánů nese ostrov název Inca Huasi, Domov Inků, neboť indiáni zde nocovávali,
když putovali přes poušť, jak nám vysvětlil Louis. Ostrov sám je však pozoruhodný tím, že jedinou jeho květenu tvoří kaktusy, z nichž nejstarší má prý přes 1200 let. Kony se jen škňouřil. A nic jiného než balvany a kaktusy trčící do výšky a kam oko dohlédne, bílo.
Když jsme si ostrov obešli, Louis už nás čekal s výtečným obědem, těstovinama, steaky a kupou zeleniny a pomerančem. A byl to skvělý piknik na stolečkách ze soli, a vůbec to byl vydařený den. Museli jsme trochu urgovat odjezd, protože se blížila čtvrtá hodina odpolední a my nechtěli zmeškat autobus do Potosí. Náš anglický páreček chtěl zůstat na západ slunce, jistě to mohl být silný zážitek sledovat, jak se ta rozsáhlá plocha celá zakrvaví, ale my neměli na romantiku čas. Autobus jsme stihli tak tak, ale hlavně že jsme nemuseli cestovat jako bobisti.
Poslední naší zastávkou v Bolívii bylo Potosí, kde jsme strávili dvě noci. Dali jsme se trochu do pucu, nechali si vyprat, dokoupili poslední suvenýry a připravili se na dlouhou zpáteční cestu. Ve čtvrtek večer jsme vyrazili za zábavou, ale asi díky tomu, že byly zrovna Velikonoce, všechny kluby a diskotéky byly zavřené, takže se nedalo nikam sednout ani na pivko. Ulicemi však korzovaly tisíce lidí, hlavně kolem centra, a všechny ty davy proudily z jednoho kostela do druhého a všichni vypadali šťastně a spokojeně.
V pátek v půl deváté ráno začal maraton zpáteční cesty do Sao Paula. Z Potosí busem do Sucre, odtud autobusem první třídy do Santa Cruz, čtyřhodinová flákačka po městě a pak tím zdlouhavým vlakem na hranice. Potkali jsme opět Carlosa, toho policistu, který jel s náma na začátku naší cesty, jenže tentokrát jel pracovně, takže byl v uniformě, kolt proklatě nízko, drsňácké sluneční brýle, no vypadal jako přísný, ale správňácký šerif a kdykoli procházel kolem, zazubil se a dával nám najevo, že je všechno v ókáčku, že se nemusíme ničeho bát, že nad námi drží pevnou ruku zákona. A tak jsme s pocitem bezpečí dojeli až do Quijarra, hraničního městečka, kde si nás naložil jeden klučina do volkswagenu a odvezl si nás do brazilské Corumby do hostelu. A tak jsme opustili Bolívii.

Čtvrtek, 31. března 2005

Frankfurt, sedm hodin ráno. Pomalu se rozednívá, ale letiště už dávno žije svou každodenní rutinou. Čekáme na let do Prahy a pozorujeme, jak jezdí autobusy a vláčky a jak celé to mraveniště pěkně funguje. Kačenka vedle mě šťastně pochrupává, asi se jí zase zdá něco líbivého, to ona ráda. A mě zas přepadá smuténka, ták se mi nechce dom. Zítra bych vlastně mohla do práce, ale snad to za mě Bára ještě vezme.
V letadle jsme se moc nevyspali, dneska toho asi taky moc nezařežem, večer nás čeká večůrek na přivítanou, asi to půjde rychle do nálady, přece jen jsme pět týdnů pořádně nepařili, jen sem tam jsme si dopřáli vínko či něco tvrdšího. Jen nám dvěma se s Katynkou podařilo poslední den v Sao Paulu dát si v parčíku na náměstí Republiky brazilského špeka s uruguajským indiánem. Od kluků jsme se trhly, protože Káča ještě chtěla pokoupit nějaké náušnice, tím je úplně posedlá, a houpací síť. A jak si tak štrádujem po parku a zastavujem se u všech těch podivných individuí, která prodávají nejrůznější cetky, vzpomněla si Katynka, že nemá nic pro Lukáše SNB, a to už stojíme u sympatického indiána v nejlepších letech a hned se s náma dává španělsky do řeči a když vidí, že si Káča prohlíží náramky z canabisu, hned se nás pán ptá, jestli jako fumare, a nám div hlava neupadla, jak jsme přikyvovaly, a pán dal ruku za plentičku a furt se usmíval a než řekl švec, vytáhl solidně ubalenou žiletku a už si nás odvedl do lůna parku a o chvílu už jsme si rozuměli jako staří známí a my šly nakupovat o dům dál a bylo to veselé, hlavně když se nám podařilo usmlouvat houpací síť z 55 na 40 reálů, ale hlavně že jsme se neztratily. A v obchodě jsme ještě pokoupily výtečnou brazilskou kávu a půl hodiny strávily nad podivnou lahví v konopném košíku, než nám došlo, že je to pálenka z cukrové třtiny, tož jsme si ju každá přihodila ke kávičce a kráčely jako světlušky s lucerničkou směrem k hostelu.
Takže muchas gracias, amigos. Za rok zas někde jinde.
Lecina

Na prohlížení fotek je potřeba rychlý připojení!

Fotky - Bolívie
Fotky - Brazílie
Fotky - Peru

Reporty Zpátky