31.8.2007

31.8.2007

A tu jsme byly připraveny vydat se na cestu. Autobus jel na čas. Předcházely tomu přípravy za zvuků zpěvu flétny a kytary. Jen ověření přemyslovského času. V krajině byl slunce jas, takový jakýsi nejasný pocit. Rychle přeci jen uvařit čaj, po kterém nám jistě všem narostou fousy.
Cesta busem byla naprosto v klidu, jen ten divný řidič za volantem, který se ptal „tak za kolik vás tam mám dovézt?“ - cena jízdného je totiž proměnlivá, ale to pro nás není žádná nová zpráva, to je přeci jasná věc. Byl to ten zvláštní okamžik cesty do divadla, kdy jsme konečně nalezli ztracený dech hlavního hrdiny, jehož hororová hra, kde černý pes, škrabající na dveře nám nadá usnout, protože jsme zapomněli zamknout dveře, ale naštěstí se je odvážil pouze otevřít svým akrobatickým skokem. Do domu nešel, jinak by byl večeří. Vím, morbidní to snaha usilovného boje - metafora. Konec. Zpět na cestu. Toho černýho? o….t Krásné tváře po cestě střídá noc před námi, okolo nebo snad kolem. Plánování budoucnosti cestou se přeci jen neutuchající přítomností mění, protože poslechnout radu dobrého přítele je štěstím, jako klidný vítr pro dobrý let.
Zahrada živých soch, ocitnuvší se ve vlastním snu, kdy u postele hraje rádio Čechomor. Né, nebojte se, to není epidemie, či morová vrána v čase, snad jen jakýsi obraz, plný barev s nádechem vzdálených míst, kde vítězí a přežijí silní. Monotónní, silný zvuk ze vzdáleného podia doléhá i k zalehlým uším a hlas silných slov otevírá cestu do dálky barev samurajů. Ještě zahnat hlad, jako silná vůle nepřítele z vlastního poháru vína.
Tak to bylo dne 31.8.2007, posledního prázdninového dne.

m.s.

Reporty Zpátky