ČR - Ghana, MS ve fotbale v Německu

Na kucí vopálený.., Kolín nad Rýnem, 17. červen 2006

Fotbal. Pro někoho naprosto nudná blbost, pro jinýho fajn zábava, pro dalšího fenomén… Mám fotbal rád. Baví mě kecy Míry Bosáka a dalších při televizních přenosech, stejně tak zasvěcený drmolení chlápků, rozebírajících u pivka taktický varianty a momentální formu jednotlivých hráčů. Mám rád jeho poklidný průběh, okořeněný občasnou krásnou akcí, který mi nabízí klubový soutěže, stejně tak napětí a atmosféru při utkání nároďáku. Nejsem ovšem fanda Hornbyho ražení. Dokážu se podívat stejně tak na nezajímavý utkání, jako nevidět v tv přenos třeba našich proti Brazílii na mundialu (kéž by letos byl…), což je pro fandu snová záležitost. Můj vztah k téhle hře prostě není posedlost, jen sympatie, spojená s velkou radostí z občasného, třeba i náhodného setkání. No, i když, sympatie… Když nad tím teď přemýšlím, občas se takhle nevyrovnaně chovám i k lidem, který mám hodně rád, takže kdoví, jak to vlastně ve skutečnosti mám, žejo:-)..
Náš příběh začal toho večera, kdy se losovalo nasazení jednotlivých týmů do základních skupin mistrovství. Seděli jsme s klukama ve zkušebně, mudrcovali nad obtížností nejrůznějších kombinací a variant a nakonec se rozhodli, že na nějaký utkání vyrazíme. Zvolili jsme Ghanu. Druhý zápas, takže nejspíš zlomový pro vývoj ve skupině, nepoznamenaný cejchem úvodního utkaní, který většinou bývá oťukávací, opatrný. Navíc, Ghana, na rozdíl od Itálie, mnohem raději útočí, než brání. Vstupenky jsme nějakým zázrakem získali naprosto standardním postupem přes fifu, takže nakonec nám nic nebránilo vydat se na cestu do Německa.
Vyrazili jsme v pátek večer, zhruba kolem deváté. Oproti původnímu plánu jet ve čtyřech jsme nakonec jeli v pěti. Naštěstí Jára, který původně jet neměl, má velký a prostorný auto, takže to nakonec nebyl problém ani takhle. Cestou jsme s klukama rozebírali situaci v nenkovským klubu, který právě letos postoupil z nejnižší možné soutěže do druhé nejnižší a popíjeli u toho slivovici, jako správní kluci vesnický. V Rozvadově jsme najednou zjistili, že už není nadále co popíjet. Pokusili jsme se tedy bláhově sehnat láhev myslivce. Nakonec jsme vzali za vděk i vodkou a pokračovali směrem na Norimberk. Nálada ve voze začínala být mírně povznesená, hlavně díky Kódlovi, který se v takových situacích vyloženě vyžívá. Zpětně hodnotíc, myslím si, že jsme zvolili taktiku naprosto správně, hlavně vůči řidiči a hrozícím mikrospánkům. Prvním nepříjemným zjištěním pro nás bylo to, že němci na benzínkách neprodávají alkoholický nápoje mezi 24.00 a 7.00. Vodku jsme dorazili taky velice rychle, takže s blížícím se ránem zábava hodně polevila. První větší přestávku jsme dali na odpočívadle kousek od Frankfurtu, zhruba v šest ráno. Kódl, Fanek a Jára usnuli a já s Prochynem (starším z obou Prochynů) jsme u kafe a nezbytného fotbálku v tv klábosili a čekali na sedmou. V 7:01 jsme pořídili plechovkovýho Carlsberga. Za pár minut se objevil i zbytek výpravy, takže jsme v klidu dopili a pokračovali v cestě. Kousek před Kolínem nad Rýnem, cílem naší cesty, jsme dali čůrací pauzu. Opodál stálo auto a v něm odpočíval týpek se starší paní. Když viděl, že máme na sobě český dresy, sáhnul dozadu do auta, vytáhnul klobouk v italských barvách, který si dal na hlavu a se širokým úsměvem na nás zamával. Dali jsme se do řeči a zjistili, že jede na utkání Itálie s USA do Kaiserslauternu. Udělali jsme společný fotky, trochu se poškádlili s tím, že 22.6. se při našem vzájemným utkání uvidí, kdo je lepší, popřáli si hodně štěstí a pokračovali dál. Do Kolína nad Rýnem jsme dorazili zhruba kolem desáté. Chvilku jsme hledali naše parkovací místo, ale obecně to bylo hodně v pohodě, žádný zácpy, všechno dobře značený a víceméně přehledný. Nejdřív jsme šli omrknout stadion. Zjistili jsme, že všude je spousta českých fanoušků, čekajících na večerní utkání. Domovský stánek klubu 1.FC Koln patří k nejstarším v Německu, v roce 2004 byl naposled rekonstruován. Dominantou jsou čtyři 72 m vysoké věže v rozích arény. Hrací plocha je osm metrů pod okolním povrchem a podle hlášení v průběhu utkání, s tím že bylo vyprodáno, je jeho kapacita 45 000 diváků. Po seznámení se s místem činu jsme vyrazili na obligátní seanci u pivka. Zvolili jsme zahrádku, kterou právě otevírali a zela prázdnotou. Nakonec se ukázalo, že jsme zvolili velmi dobře, protože se tu postupně rozjel hodně velký mejdan českých, i jiných fans. Servírky tu dělaly dvě mladý holky, jedna v brazilským a druhá ve španělským triku. Obzvláště „španělka“ byla fakt moc příjemná a určitě to pro ni bylo s přibývajícím časem velice náročný. Hospoda se zaplňovala, přicházeli další a další lidé. Všichni se seznamovali, fotili se a povídali si, ať už byli odkudkoliv a fandili komukoliv. Když po přechodu pro chodce přicházeli dva fandové Ghany, celá zahrádka je přivítala sborovým zpěvem, potleskem a všichni se na sebe smáli. Pokud si někdo vážně myslí (a určitě je takových dost), že fotbal je zábava především primitivních, zakomplexovaných, plešatých hovad, který se mezi sebou furt rvou a demolují všechno kolem sebe, tak se mýlí. Uznávám, že na klubové úrovni je situace trochu jiná, ale stejně si myslím, že normální fandové, kteří si fotbal především užívají, jsou v převaze. To, že každý klub má svoje „ultras“ je jasný, takový lidi prostě existují. Výborně má tohle ošetřený např. Anglie, která má celou situaci pod kontrolou legislativně. Vniknutí na hrací plochu je tam kvalifikováno jako trestný čin, existují databáze problémových jedinců, kteří mají doživotní zákaz vstupu na utkání v Anglii, takže při zápasech Premier League neuvidíte žádný pletiva, nebo mříže, oddělující sektory, nebo hrací plochu. Lidi sedí pěkně u lajny a je to o něčem jiným (Kvůli tomu paradoxně docházelo hlavně v dřívějších dobách k tomu, že angličtí „fandové“, kteří měli doma problémy, vyráželi při jakékoliv příležitosti na fotbal do Evropy, kde se poté chovali naprosto šíleně. Ovšem dnes se začíná situace postupně lepšit i tam, když se to pohlídá, nemají tihle lidi šanci při rizikovým utkání ani vycestovat.)
S přibývajícím časem jsme změnili prostředí s tím, že se ještě vrátíme a vyrazili jsme jinam, kde jsme se najedli a pak si trochu prochodili aspoň nejbližší okolí ve městě. Při procházce jsem v jedné chvíli za sebou uslyšel povědomý, přísný hlas, který pevně řekl: „Martine, já tě asi nechám zajistit policíí…“. Otočil jsem se a spatřil usmívajícího se ředitele ZŠ ve Ždánicích, kde jsem dělal civilku. Podali jsme si ruce a chvíli si povídali o tom, co je u koho nového, jelikož jsme se neviděli hodně dlouho. Další důkaz onoho, už velmi otřepaného tvrzení o neexistenci náhod.. Potkali jsme taky pohodovýho němce, se kterým jsem si chvilku povídal, v rámci možností, o našem týmu. Byl nadšený z výkonu Rosického v utkání s USA a prorokoval výsledek dnešního utkání 4:1 pro nás s tím, že uvidíme nádherný utkání, plný branek. Já vyjádřil trochu obavu z toho, že oba naši elitní útočníci Koller a Baroš jsou zranění, ale němec trval na svým s tím, že náš tým a Argentina jsou to nejlepší na MS. Možná ho následný představení našich večer taky zklamalo. Kdo ví. Po lehké relaxaci jsme se vrátili do „naší“ známé hospy, kde mezitím mejdan velice pokročil. Usadili jsme se k jednomu ze stolů Čechů a dali pivka a kecy. Chudák „španělka“ už měla na tváři rozmazaný pokus o český barvy, ale stále se usmívala, pohoda, „brazilka“ byla v tomto směru mnohem chladnější a s odstupem. Skandování, zpěvy, malování vlajek na tváře. Po zhruba hoďce se objevil i náš známý němec z města, ty náhody. Zhruba dvě hodiny před utkáním, jsme vyrazili zpět k autu. Chtěli jsme být na stadionu o hodinu dřív, než bude výkop, abychom se vyhnuli problémům. Vstup na stadion proběhl docela rychle, všechno šlo, jako na drátkách. Naše místa byla na boční tribuně, skoro úplně nahoře. Nikdy jsem na žádným takhle velkým utkání nebyl a musím říct, že výhled byl naprosto komfortní, nádhera. Ve dvou rozích byly navíc dvě obrazovky, kde bylo vše, co snímají kamery pro fanoušky u tv, včetně opakovaček, fajn. Co říct k samotnýmu utkání? Atmosféra ze začátku mě moc nedostávala, možná to bylo tím, že jsem byl hodně unavený a taky tím, že jsme ve druhé minutě, dřív než jsme se rozkoukali, dostali po chybě Ujfalušiho gól. Postupně, jak na hřišti i v hledišti přibývalo emocí, jsem se taky dostal pořádně do hry a nakonec to celkem dost prožíval :-). Vyjadřovat se k průběhu utkání asi nemá cenu, to si můžete přečíst v oficiálním tisku. Je fakt, že takhle naživo má člověk parádní přehled po celým hřišti, není omezený jen výřezem, který zabírá kamera a vidí, kde je volný prostor, jak funguje (či nefunguje) obrana obou týmů, je to fakt paráda. Je trošku blbý, že na protější tribuně celkem velkou část místa zabíraly komentátorský stanoviště, takže ty místa vypadaly dost prázdný. Hodně emocí způsobil moment okolo odpískané penalty a následný vyloučení Ujfalušiho, který fakt neměl svůj den. V deseti a s otevřenou hrou už to bylo vabank a Ghanští hráči, kteří byli proklatě rychlí a techničtí si vytvořili spoustu šancí, který famózní Čech zneškodnil. Bylo taky vidět, že s postupujícím časem, se na stranu Ghany přidali i různě roztroušení neutrální Němci, takže po druhým gólu v naší síti ovace na stadionu neznaly konce. Bylo jasný, že Němci se přišli podívat na krásný fotbal, který Ghanští hráči skutečně předváděli, takže se není čemu divit. Jejich vítězství bylo stoprocentně zasloužený. Po závěrečným hvizdu si vítězové užili aplausu ode všech fanoušků za svůj výkon, lidé se pomalu a v poklidu začali sunout ven, kde Ghanští fandové už tančili a zpívali.
Rozhodli jsme se vyrazit podle dohody ihned po utkání domů, což jsme taky udělali. Po problémech s tím, najít cestu ven z města, která už značená nebyla, jsme vyrazili, směr domov. Rozebírali jsme utkání, což nám vydrželo dost dlouho, ale únava se začínala pomalu, ale jistě projevovat u všech. Kousek za Frankfurtem jsme dali zhruba dvouhodinovou spací pauzu. Po půlhodinovým boji, kdy jsem nemohl usnout, ačkoli mě, vzhledem k už dost velkýmu celotýdennímu spánkovýmu deficitu solidně pálili oči a třeštila hlava, jsem to vzdal a šel se projít ven, zatímco kluci spali. Chvilku jsem se procházel, kouřil, přemýšlel nad vším možným a užíval si nádherné, teplé noci. Pak jsem si sednul do restauračky, kde skoro nikdo nebyl (byla cca 1 hodina), dal si kafe, jídlo a chvilku sledoval noční záznam utkání Íránu s Portugalskem. Když jsem se vrátil k autu, kluci se zrovna začali probouzet (nastavili jsme budík, takže synchronizace času nebyl problém) a pokračovali jsme v cestě. Po přechodu hranic jsem si přečetl pár sms, který mi do zahraničí nechodí, koupil noviny, a pročítal ohlasy a komentáře k večernímu utkání. Pak už šlo vše ráz na ráz. Do Brna jsme dorazili zhruba v 10 hodin. Rozloučil jsem se s klukama a se slovy „nashledanou na dalším mundialu!“ šel unavený, ale spokojený domů spát. Musím říct, že to byl moc fajn výlet a skvělý zážitek. Doufám, že naši hráči ve čtvrtek přece jenom přesvědčí, že náš německý přítel se nemýlil a postoupí ze skupiny. A pokud ne, je to přece „jenom“ fotbal...:-)
Fotky

Uwe Filter

Reporty Zpátky