Nahrávání HC v Borshowě
Nahrávání HC, Borshow, 4. února 2006
Náš příběh začal vlastně už v pátek, den před inkriminovanou událostí. Přijel jsem z Brna kolem páté. S Radimem a Robsonem jsme byli domluveni na šestou, že přivezem krámy a trochu to na sobotu připravíme. Začít nahrávat jsme měli ráno v osum. S Robsonem jsme naložili věci do Michalova auta a odvezli je, zároveň s Janicou, která se v Nenkovicích objevila při mezizastávce svého putování na večerní písničkáře ve Wu-weji, do Boršova. Postavili jsme bicí a po určitých problémech se všemi jejich součástmi je Radim nazvučil. Rozloučili jsme se s tím, že zbytek se doladí zítra a vyrazili vstříc nočnímu životu. Plán byl navštívit zmiňovaný Wu-wej a moc se neopít. Zpočátku tento plán vypadal více než reálně. Při příchodu do Wu-weje jsme chytili zrovna prázdný časový úsek, kdy právě dohrála jedna z účinkujících a byla vyhlášena přestávka. Toho jsme se možná trošku zalekli, stejně jako pásma bez cigaret a alkoholu a proto společně s Janicou a Robsonem vyrazili do Soha. Co následovalo, asi není třeba příliš rozmazávat, jelikož jsme se tam, navzdory svým předsevzetím, pěkně zmastili. Nechci nás nijak omlouvat, ani házet kus odpovědnosti na jiné, ale musím konstatovat, že v tom měli prsty i někteří naši pseudopřátelé. Například Monička, která zákeřně využila Robsonových citlivých míst, kterými jsou zejména slabost pro krásné ženy a alkohol a v průběhu večera ho neskutečným způsobem napájela červeným vínem, neustále ho pobízejíc do dalších sklenic. Evidentně se tím bavila, načež jsem ji obvinil ze sabotáže a Robsníkovi trošku ulehčil v jeho situaci mocným lokem zmiňovaného "nejlepšího červeného" přímo z flašky na hubu. Nicméně večírek to byl velmi podařený, fyzicky sice oslabujíci, ale psychická infuze. Nějak kolem půlnoci jsme se rozloučili s osazenstvem a lehce se potácejíc zamířili na taxi. Robsonova miniscénka, kdy dva metry před tágem sebou švihl na zem, oválel se ve sněhu, načež se zvednul, přistoupil k okýnku řidiče a hlasem plným jistoty se zeptal: "Šéfe, hodíte nás do Nenkovic??", byla tečkou za celým našim pátečním večírkem.
Sobotní ráno nebylo z těch, kdy se člověk probudí a řekne si: "Jó, dneska mě čeká dobrý den!". S lehce zakalenýma očima jsem naplnil půllitrovou láhev kořalkou a vyrazil na autobus (s předstihem, na rozdíl od jiných...). V autobuse jsem potkal nejprve kamáráda ze základky, který měl rovněž velkou kocovinu a jel navíc do práce a poté i Robsona, nastoupivšího o zastávku později. Cestou jsme se shodli, že jsme ve vztahu k alkoholu nepoučitelní a jak malý děcka, na autobusáku se rozloučili a zamířili každý za svými povinostmi. Robsník vytáhnul lahváča, kterýho jsme s chutí vypili, přikrmujíc se krátkými loky kořalkou. Do Borshowa jsme dorazili víceméně včas. Rum přišel s krátkým zpožděním. Měl úplně rozšalované ruce. Vsvětlil to tím, že ráno nemohl vzbudit Janicu, která u něj přespala, takže měl mírný časový skluz, který se snažil zachránit rychlou chůzí na autobus. Krátce před dosažením cíle jej nějaká ochotná stará paní varovala, že bus již čeká na svém stanovišti (dodatečně děkujeme), načež Rum pochopitelně začal panikařit a snažil se zrychlit, což se mu na kluzkém povrchu, pokrytém ledem a sněhem stalo osudným. Při pohledu na své ruce si pomyslel, že už vlastně ani nikam jezdit nemusí, nicméně počkal pár minut, než nastoupí několik před ním stojících lidí, které ona uvedená stará dobrá duše nějak zapomněla při svém varování zmínit a do busu nastoupil také. Chvilku jsme tedy řešili, zda všechno neodpískat, popíjejíc u toho dobrou kávu. Rum použil osvedčený recept z Ukrainy a na zraněná místa přikládal vrstvy papírových kapesníků, tvrdíc při tom, že po zaschnutí vytvoří škraloup, rána se zatáhne a ony samy po několika dnech odpadnou. Efekt popsané léčebné metody se dostavil skutečně po pár dnech v podobě hnijící ruky a neskutečného smradu, ale to je pro náš příběh nepodstatné. Rum se rozhodnul, že to aspoň zkusíme a po dlouho trvajícím laborování s nastavením všeho možného jsme se pustili do nahrávání. Sebekriticky musím konstatovat, že zhruba první hodinu byl především můj výkon přinejmenším zarážející a Radimova neustále opakovaná věta "...po tom přechodu ste se zase rozsypali" mi zněla v uších ještě pár dní poté. Nastalou situaci jsme tedy operativně řešili popíjením kořalky, Rum si vyrobil dýmku z petky a vršku od rumu (další z ukrajinských patentů). Situace se poněkud uklidnila a nějakým záhadným způsobem se nám nakonec podařilo nahrát pět songů, všechno naživo. Zhruba po dvanácté musel Radim do práce, takže jsme to zabalili a vyrazili na autobusák. Rum zjistil, že mu to jede za krátko, tak zůstal čekat. Já s Robsonem jsme vyrazili do biféčka na pivko a přísnou zelňačku. Od výživné krmi nás vyrušil telefonát Janice, která se probrala po večerním pařáčku a sdělila nám, že jsou s Rumem na Budvarce, ať neprodleně dorazíme. Právě požitá zelňačka nás s Robsonem tak rozparádila, že jsme se rozhodli zajít ještě na jedno a svůj odjezd posunout ještě o hodinu. Na Budvarce se posléze strhla solidní afterparty. Postupně se ještě objevil starší Prochyn s Kódlem, kteří právě přijeli z Nenkovského hokejového turnaje "Zlomená čepel" - oba solidně nalomení. Po nespecifikovatelném množství piv a různých situací (Kódlova inkasovaná facka od Janice, Robsonovo zběsilé fotografovaní čehokoliv, atd.) můj brácha odvezl Robsona domů a my se vydali do Soha pokračovat v započatém díle. Mystický večírek pro mě trval zhruba do půlnoci, kdy přijel Dan a nabídnul nám odvoz domů, s čímž jsme, mluvíc lámaně různými těžko rozpoznatelnými a definovatelnými jazyky, souhlasili. Bylo načase, jelikož ráno..no, darmo mluvit, však to znáte všichni.
Tak takhle to přátelé nějak bylo, ale ruku do ohně bych za to nedal. To že jsem v neděli v podvečer potkal v autobuse cestou do Brna zase Ruma, Janicu a Fanoška, se kterými jsem šel neprozřetelně opět na jedno, už je jen závěrečné konstatování, sloužící zde pouze k ukončení celé historky. Fotky máte dole.
Bystra
Fotky
Reporty Zpátky