Pan přísný, Bumasifma, Tak trochu past
Pan přísný, Bumasifma, Tak trochu past, Jančovka, 7. dubna 2006
Ten večer jsme s Robsonem vyrazili našim oblíbeným autobusem do našeho oblíbeného podniku a vše bylo, tak jak to je vždycky a jak to máme rádi. Naše první kroky mířily klasicky do Soha, kde jsme potkali čirou náhodou Ruma. Ten den na něm očividně ležela tíha celého tohoto světa, ale to se vše záhy změnilo, protože jsme tu byli my, kamarádi!
Po příchodu na Jančovku jsme automaticky zamířili ke stolu, kde seděl, mimo jiné, Majkl, což nás vůbec nepřekvapilo, i když naše radost ze shledání byla veliká, a s napětím očekávali věci příští. Jako první zahrál Pan přísný. Celkem mě i bavili, je to fajn muzika, texty sice působí hodně úsměvným dojmem, ale kuci jsou to mladí, nadějní, svěží! A lidi se bavili, pařili, takže paráda. Večírek se pomalu rozjížděl a u našeho stolu začínalo být hodně veselo. Majkla postihla fotografická mánie, kterou někteří kvitovali s povděkem, takže modelů bylo dost, Robson byl zábavný a jako vždycky král hospody, tabák, který se strká do pusy si nacpal do nosu a pak dobrou půlhodinu kýchal, což způsobovalo záchvaty smíchu u týpka od vedlejšího stolu, Markétka zase byla klasicky krásná a moc dobře to věděla, spousta zajímavých fajn lidí okolo, prostě tak jak to má být. Dal jsem se do řeči s týpkem u našeho stolu a nostalgicky jsme zavzpomínali na starý časy na Jančovce. Trošku mě sice rozptyloval tím, že za každou druhou větou používal výrazu „blablabla“ (asi tím myslel něco ve smyslu, že dané téma by se dalo ještě mnohem více rozvést), nicméně mě překvapil hlavně tím, že si nás s Robsonem oba pamatoval z našeho koncertu ještě s Na prst sádla na Kyjovským rocku, což už nějaký ten pátek bude. A do toho všeho spustila Bumasifma, která pro mě osobně znamenala vrchol večera. Na živo to mělo fakt koule (na rozdíl od CD), bylo to víc špinavý, roztříštěný a nahlas. Mucha je prostě jedinečná zpěvačka a navíc, vizuální dojem…co Vám budu povídat, žejo… Ten večer jsem v tom slyšel náznaky grunge, obzvlášť v pomalejších skladbách, líbilo se mi to moc. Zahráli dokonce kavr Pražáků, prostě taškařice náramná. O to smutnější (nebo radostnější???!) je informace, že se rozdělí v budoucnu na dvě kapely, takže uvidíme, co z toho bude. O přestávce se opět naplňovalo ono pořekadlo o vedených řečech a tekoucím pivu, Naťukli jsme Břéťu na nějaký koncertík v budoucnu, na což reagoval slovy „s váma, kluci, do toho rozhodně jdu!“, což vyvolalo salvu smíchu, protože všichni očekávali to poslední slovo v záporu. Další na řadě byli kluci z Tišnova, Tak trochu past. Jakmile spustili, Chozé u výčepu jejich produkci shrnul prohlášením „á, Tišnovská Nirvana…“. Jo, asi měl pravdu, já tam slyšel taky Vypsanou fiXu. Ale šlapalo to náramně a postupně se chytali do jejich pasti i lidi, což se vůbec nedivim. Osobně mě to hodně bavilo, mám takovou muziku rád a na živo to zkrátka funguje. Robson už začínal být zábavnější, něž zábavný, tak jsme se s Rumem rozhodli, že se všichni vypravíme zpět do Soha. Vzal jsem si na kluky tišnovský kontakt a vydali jsme se na cestu. Geňa za barem v Sohu z nás měl, jako vždycky, ohromnou radost a za odměnu si nám postěžoval, jak to má v tom životě těžký. Jakmile odešel, podívali jsme se s Rumem na sebe a Rum naše pocity shrnul větou „ty pičo, su strašně rád, že nejsu Geňa, fakt že jo…“, s čímž stoprocentně souhlasím.
Jelikož naše opilost začala nabývat na intenzitě a druhý den nás čekal ještě košt vína a výměna blány na bubnu, což jsou obojí velmi zodpovědné činnosti, vyrazili jsme s Robsonem k domovu. Tradiční veselá cesta tágem s navigujícím Robsonem, rozloučení, postel, výtuh. Co vám budu povídat. Jako vždycky...
Bystra
Fotky
Reporty Zpátky