Můj Milý obšťastníčku
EASTER HOLIDAY – TEN DAYS TRIP, I. díl
Den první: lördag, 31. 3. 2007
Dlouho očekávaný výlet nastává, juhúúú. Máme pronajatej karavánek na deset dní, hezkej – červenej… :o) Hlavní výlet směr sever nastane sice až zítra, protože čekáme na příjezd Lukáše z ČR, ale aby auto, za který platíme už ode dneška nastálo, domlouváme se s pár prvními nadšenci na výletě k Helsingborgu. Sestava: Eva – Slovinsko, Jean-Baptiste – Francie, Kate – Kanada, Suzzie – Kanada, Janne – Švédsko a moje česká maličkost. A ráno v sedm nástup před Östrou a vyrážíme. Ještě že máme s sebou J-B-ho, nenechá náladu nikdy sklesnout, vtípek jeden za druhým… Míříme na sever, asi 65 km od Alnarpu, do přírodní rezervace Kulaberg na pobřeží a na místo zvané Nimis. Projíždíme Helsingborgem a půlka lidí že tu ještě nebyla, takže tu dáme prochajdu na cestě zpět. Ale nejdříve to pobřeží, už se těším na nějakou pořádnou přírodu. Na cestu nám hraje Buena vista social club, jo-jo, Kubánská pohodovka a Švédská krajina. Ještě by to chtělo ten Kubánskej RUM! Sice bez rumu, ale aj bez problémů dorážíme na první místo: Kullaberg - skalnaté pobřeží, srázy do moře, stromy či spíše keře deformované silnými větry od moře, dva majáky, mmm, prostě krááása…
…mapička, kdyby někoho zajímal polohopis
Nejdřív sme vyšplhali na jeden vysokej útes a kochali se výhledem. Pak se většina rozhodla pokračovat pěkně po vršku k majáku, ale mě víc lákalo to moře kdesi hluboko pode mnou. Trhla sem se a po pořádným sešupu sem dosti pomalu sestupovala k moři, myslím, že sem dala nějaký horolezecký sestup nižšího levelu. Stálo to každopádně za to, slyšela sem jenom šumění moře a větru, kolem mě skály, kamenná moře s občas dost pohyblivýma šutrama a zakrsly dřeviny a nic jinýho. Hafl krásných inspirujících zákoutí pro milovníky skalek.
…pohled na vegetaci a maják pidík, pohled z poloviny mého sestupu…
Pomalu ale ne-jistě sem postupovala k majáku, kterej sme viděli z útesu. Tam sem v dálce uviděla pochodovat Evu, která se evidentně taky trhla, protože zbytek skupiny sem za chvilu slyšela kdesi vysoko nad sebou. Maják byl takovej pidík a vedla kolem něho kamenná cesta nahoru na útes, na kterém byl maják big-mack. :o) Tak sem pochopila, že sraz máme sice u majáku, ale u toho většího. Až sem si trochu vydechla po sestupu, začala sem s výstupem, tentokrát ne po skalách, ale po zmiňované kamenné cestě. Až sem konečně vyšplhala nahoru, žádnej odpočinek, jedna dvě fotky, protože skupinka se hla k odchodu. Místo kolem druhého majáku už nebylo tak zajímavé, byly tam aji dva domky a asfaltka vedla až k majáku…
Eva v dálce a cestička od majáku
Místo číslo 2 už nebylo tak snadno k nalezení. Je to totiž místo na pobřeží, kde se jakýsi Stephen Wilks usmyslel postavit pár dřevěných konstrukcí jaksi illegally. Došlo to prej aji k soudu, protože tu platí zákon, že X desítek metrů široký pruh kolem pobřeží nesmí nikdo vlastnit, oplocovat nebo jinak zneprůchodňovat. Nu což, stalo se – Nimis stojí a panáček dostal pár pokut s tím, že stavbu má odstranit. Vyřešil to však parádně, stavby prostě prodal a je to. Pozemky pod nima sou sice furt státní, ale konstrukce na nich už ne – tedy patová situace prozatím bez řešení.
Nimis, pohled na věže a detailík konstrukce…
Každopádně to vypadá parádně, dřevěné tunely a věže na kamenitém srázu k moři. Škubinka nelenila na čtyři z šesti prostě musela vylíst. Pak sem ještě obhlídla něco jako termitiště z šutrů, pár desítek metrů skalnatého pobřeží na obou stranách od staveb, párkrát sem vlezla do porostů okolo, který byly naprosto strange a pak sme si všeci dali minimálně hodinovej laying na slunku. Tý jo, věší pohodu ste nezažili, slunko pražilo, moře šumělo, šutr pod zádama hřál až sem z toho všeho chytla múzu a napsala pár rýmovaček (kde si Umpakulturo..?) No, pak došla halda uřvaných Švédů a bylo po pohodě, tak sme se zvedli a šplhali k autu. Škoda, místo fakt mělo cosi jako genius loci...!
…Škuba na vyhlídce a Nimis a pobřeží...
Až sme dojeli zpátky do Helsingborgu, dali si krátkou procházku po městě, ale opravdu jen krátkou, protože našim dalším a velmi důležitým cílem bylo Dánsko a nákup levného piva na cestu. Tak sme se nalodili na trajekt do Helsingoru aji s vozejčkem a haldou plechovek od piva, který sou tady vratný, to sou věci… J-B z toho byl dost vedle, že se někdo veřejně odtěžuje tahat s odpadkama, ale nakonec si to vcelku užíval. Po Helsingoru sme se taky chvilku procházeli, ale s tím naším rabishem sme to nechtěli moc dlouho protahovat. Z městečka ale vyzařovala strašně pohodová atmosféra, úzký uličky, nízký domy, super. …a levný pivo, samo sebou ? … Ale Helsingor byl mohl být cílem nějakého dalšího výletu, uvidíme… No, až sme dokončili nákup, už sem jaxi nemohla vnímat atmosféru města, páč sem měla děsný hlad, ale fakt děsivý! Navíc mě Janne navnadil, že v Helsingborgu je česká hospoda, s českým pivem a českým jídlem – Jdeme!!!
Občerstvení na trajektu
No, na trajektu zpátky do Svedenu nás Janne ještě více navnadil nákupem pivka a jak sme byli tak hladoví, tak sme byli aji dost veselí, hih… A hospoda? Jojo, tři druhy českého pivka a české menu za nečeskou cenu, ale co naděláš. Dala sem jako klasiku smažák a tři Plzně a zaplatila 200 švédských. To sem ještě na sympatickym číšníkovi vymluvila jako Češka slevu..! Zpět do Alnarpu sme dojeli tak v deset a žádnej odpočinek – pěkně si sbalit batůžek, protože na druhou v noci je domluvenej odjezd směr ostrov Öland.
Den druhý: söndag, 1. 4. 2007
Tak jak sem už řekla, před druhou hodinou sme se začli scházet u auta. Všichni plní optimismu a entusiasmu. Zaskládali sme kufr auta snad jen jídlem a pitivem, batohy tvořily opravdu jen zlomek nákladu… Každopádně sme vyrazili, sice něco po druhé, ale tak už to bývá. Nepatrně pozměněná sestava: Kate – Kanada. Suzzie – Kanada, Oton – Slovinsko, Eva – Slovinsko, Janne – Švédsko, Julia – Rakousko, Andrea, Lukáš a já za Čechy. A jedem! Cíl: pro dnešek ostrov Öland v kraji Kalmar v Baltském moři. Je 136 km dlouhý a 16 km široký. Dosahuje nadmořské výšky maximálně 57 m. Od pevniny je oddělen průlivem Kalmarsund, přes který je postaven 6 km silniční most. A jinak velká ptačí oblast a svérázná krajina…
No, přece jen bylo vidět, že sme vyrazili v noci, páč nás postupně opouštěl ten zmiňovaný entusiasmus – všeci sme postupně vytuhli, teda snad kromě řidiče… Já sem se probrala na mostě, a raději sem zase usla: nad mořem se válela pěkně hustá mlha.
…mrazivé ráno
Každopádně v sedm ráno sme dorazili na místo, nikdo se nechtěl ohnout z vyhřátého auta, ale taťka Janne začal nekompromisně připravovat snídani. Na obrubník u info-tabulí, s jinovatkou místo ubrusu, rozložil opravdu bohatou tabuli o několika chodech. Jen hlad a připravující se čaj bylo to jediné co nás pomaličku tahalo z auta. Byla totiž fakt dost velká kosa a mlha kousala, jen se pootevřely dveře. Ale musím se pochlubit, že aji přes velmi velkou kosu a brzkou hodinu sem se dala do čtení info-tabulí (byly nejen ve švédštině, aji v angličtině, nebojte…), abych vám mohla napsat, že zdejší biotop se jmenuje Alvar, vázaný na vápencové pláně s velmi tenkou vrstvou půdy, na což jsou vázané vzácné druhy rostlin i živočichů. Nejvíce zastoupeny jsou však lišejníky a mechy. Lišejníky obalujou každej strom a vypadá to velmi dobře. Rozlohou největší Alvar v Evropě je pravě tady na Ölandu a je chráněnej dokonce UNESCO-em… Během snídaně sme se dohodli, že pojedem víc na sever ostrova, kde si dáme procházku po ptačí rezervaci. Se zadostiučiněním sme opět nasedli do auta a doufali, že v něj vystoupíme až se trošku oteplí. A tak se i stalo, ufff. Ostrov má X kilometrů a něž sme ho přejeli, stihla se roztrhat mlha a bylo fakt pěkně.
...snídaně, maják..
První místo, kde sme vystoupili byl maják. Mmm, něco pro mě – majáky! Jmenoval se Johns hus (podobnost s Janem Husem je čistě náhodná, jde o Johnsnův dům, páč „hus“ je švédsky dům, ale než nám to došlo, říkali sme si co má Hus společnýho se Švédskem…). Maják nechal postavit král Gustaf II. v roce 1785, protože zdejší pobřeží nepatří k nejbezpečnějším. Uvnitř bylo i muzeum, zdarma, ale ve švédštině… Břidlicová plaža, zajímací, ale mnohem více zajímací byli tuleni! Tý jo, fakt sem viděla tuleně v moři. Na hodně velkou dálku, ale byli tam! Na fotce nejsou skoro vidět… A pak teda ten slibovanej Alvar. Vyšli sme. Kolem nás otevřená krajina jako ideální hnízdiště chráněných ptáků střídaná lesy (především buk), mokřinami a jalovcovými háji… Především ty jalovce se jen tak nevidí. Jinak ukázkové zázemí pro bird-watching (nejen tady, v celém Švédsku). Prostorné posedy pro ornitology na místech hnízdišť, s obrázky hnízdících ptáků pro neornitology, škoda jen, že ve švédštině… Zkoušely sme své znalosti s Andreou, ale po pravdě nic moc – pro nás je kachna prostě kachna. Teda ne, že by tu hnízdily jenom kachny…
...panoramata Alvaru (i když už ne ten typickém – tady moc vysoky stromy…)
A pak, zmoženi nevyspáním, ranní zimou i čerstvým vzduchem sme si na tom Alvaru pěkně ustlali a dali si hodinu spánku. Spánek sice nebyl vůbec špatnej, svítilo na nás slunko a tak, dobře se spalo… Ale pak sme se zvedli a že se jede směr Stockholm. To sem si té přírody moc neužila! Ale co naplat – máme před sebou přes šest set kiláků! Takže v tom nejhezčím počasí sme si sedli do auta a hurá, směr dálnice…
výtuh...
Sedm hodin v autě. Moc toho dělat nejde: konverzovat v angličtině, spát, pozorovat krajinu. A krajina se opravdu s ubíhajícími kilometry měnila. Rovinatá krajina Skane s nekonečnými lány polí, s farmami s koňmi v ohradách, s březovo-bukovými lesy a větrnými elektrárnami na pobřeží se pomalu měnila v hornatější krajinu, kde převažovaly smíšené lesy s břízou, bukem, dubem a borovicí, farmy s pastvinami a nekonečné lány polí vystřídala nekonečná jezera. Čím víc sme byli severněji, kopečky se zvyšovaly, přibývalo lesů, smrků, borovic, ubývalo buků a farem. Už to nebyly farmy, jenom domy na venkově a v krajině, většinou červené dřevěnky s bílými okny, typické pro Švédsko… Kolem deváté večer sme se dostali do Stockholmu. Kdyby to nehlásaly tabule, tak by to nikdo ani neřekl. Malý domky rozesetý na břehu jezera, občas skalnatej výchoz, občas lesík…člověk si teda vjezd do hlavního města většinou představí jinak – tohle byla prostě idyla. A až sme dojeli do centra, idyla se nikterak nezkazila: moc hezké město! Ale únava se s přibývající tmou dostavovala a my sme před sebou měli ještě přes hodinu cesty do vesničky jménem Edsbro, kde sme měli domluvený nocleh.
naše bydleníčko...
Usnula sem za svitu pouličních lamp a ruchu velkoměsta…a probrala se v noci uprostřed lesa. Krosili sme úzkou cestičkou mezi stromy a bylo vidět jen pár metrů před nás. Docela drsný skok! Pak sme vyjeli na palouk, kde na nás čekala malá farmička, teda tady tomu říkajou „cabin“, jménem Tomta, náš příbytek pro nadcházející tři večery. Tak sme všichni ospalí začali přestěhovávat věci do chalupy s vyhlídkou brzkého spánku. Jenže jak už to bývá pohybem a zimou sme se probrali, zatopili si, ubytovali se a začli sme vařit nějakou tu pozdní véču. Oton s Evou se chopili přípravy pizzy, otevřeli se nějaká ta pivka a kecalo se… Jo-jo, příjemný večer. A zítra: vstávame v sedm, takže po jedné v noci šup do postele, protože zítra hurá do víru velkoměsta!
Den třetí: mandag, 2. 4. 2007
7:00 - Crrrr! Kvííík-kvííík! Cink-cink! Kvááák-kvááák! Nejrůznější Nokie, Ericsony a Motoroly začaly vyřvávat, že máme vstávat, že před sebou máme dlouho očekávaný Stockholm. No, než sme se probrali, chvilu to trvalo, ale do auta sme nasedali už plni sil a očekávání. Prohlásila sem, že musím vidět královský palác (třeba potkám královnu nebo tak!) a královské zahrady. Dostala sem informaci, že ve Stockholmu majou hned dva královské paláce a kterýže to chcu vidět. Protože mě to trochu překvapilo, řekla sem, že pro jistotu oba dva, abych o něco nepřišla.
královský palác Drottningholm...
První zastávka byla proto v Drottningholmu, královským sídle kousek od Stockholmu. Parkovali sme ZADARMO (!) kousek od paláce v čínském stylu, který byl prý narozeninový dárek pro královnu. Prý nebylo vůbec lehké ho udržet v tajnosti, páč královna miluje procházky zahradou. Ale povedlo se královna byla vskutku překvapena, možná až k slzám. No, kdo taky jen tak k narozeninám dostane menší zámeček, že? Jinak zahrada se skládala ze dvou částí: z pravidelné parterové zahrady jako vstupní prostor a parku v anglickém krajinářském stylu. Ale po zimě teprve probouzela k životu: stromy bez listů, trávník bez barvy, fontány s listím místo s vodou a prázdné partery bez výsadeb. Park se nejdřív nezdál, ale byl vcelku rozsáhlej. Byla tu nejen vodní plocha s ostrůvky, ale i pinetum (jakože jehličnatém les), bludiště ze stříhaných dřevin, ale i takový vymoženosti jako psí loučka nebo hřbitov pro zvířecí mazlíčky (možná pro ty pejsky, co tu tak rádi káleli na tu loučku…) A samozřejmě krááásný stromy!
park...
Byli sme nasyceni dojmy, ale pro jistotu sme si ještě v tom krásném parku ještě udělali piknik (co na tom, že sme seděli pět metrů od parkoviště, furt to byla část parku, ne?). Posilněni duševně i tělesně sme se pak zvedli, že budeme konečně pokračovat do té švédské metropole. První zastávku sme věnovali přenádherné moderní stavbě hlavního autobusového nádraží, protože sme věděli, že je to chlouba moderní architektury ve Stockholmu. Fakt stála za to! Ocelová hyper-moderní konstrukce laděná do bíla, s proskleným stropem i stěnami, aby zde bylo dostatek světla pro rostliny. Mmm… Checht! No, prostě si pár lidí, kteří nás měli opouštět dříve, kupovalo jízdenky na bus… A pak konečně downtown, procházka po centru města! Stockholm leží na pobřeží jezera Mälaren a Baltským mořem, prakticky se rozkládá na čtrnácti ostrovech, takže má nekonečný nábřeží plný lodí. Nádhera! Velká část historických budov leží na ostrovech uprostřed, které sou propojené mosty. Šli sme se uličkami a malými náměstíčky s cílem historické centrum města. Potkávali sme sice dost lidí, ale většinou švédské domorodce, turistů bylo jen pár. Pak sme došli na nábřeží. Skoro všechny důležité budovy na dohled rozeseté kolem jezera, na vodě trajekty všech různých velikostí i barev a halda uřvaných racků. Tak sme chodili a kochali se, chodili a fotili a chodili…
Panoramata Stockholmu
Na jednom z těch ostrovů je i královský palác číslo dvě – Kungliga Slottet, což je to oficiální sídlo krále, kam sme pomalu mířili. Palác byl postaven podle plánů Nicodema Tessina v roce 1754 v barokním slohu na místě původního hradu. U všech možných vchodů samozřejmě stály královské stráže, ale to co sme viděli tady nás trochu překvapilo! Žádné dýchající sochy, které se nesmí ani pohnout a možou jen koulet očima, když se s ním přijde jednotlivě vyfotit každý Japonec ze 45-sedadlového autobusu! Sice stáli v pozoru s vzorně upravenou uniformou a nablejskanou flintičkou, ale normálka se bavili! Jedna z členů hradní stráže (jo, ženská!) se tam prostě vybavovala s nějakými svými známými!!! Jako by se nechumelilo. To sou teda poměry!
…uličky starého města, královský palác Kunliga Slottet… páteční kavárna v pondělí…
Až sme všichni udělali dostatečný počet fotek, vykročili sme opět do downtownu. Tentokrát do klokotu moderního velkoměsta, kde sme měli domluvený sraz s jedním naším spolužákem Henrikem. Ve stanovenou hodinu sme se dostavili na stanovený meeting-point: divné stavbě přezdívané „mushroom“, ona tak fakt vypadala. Po krátké rozmluvě sme rozpoznali, že sme dost unaveni celodenním pochodem a hladovi, proto je pravý čas navštívit nějaké to místní restaurační zařízení. Henrik jakožto znalý místních poměrů zavelel a hnuli sme se k hospodě, kterou prej vlastní nějaký jeho známý. Příjemná hospůdka s lidovými cenami (to je vtip! Pivo za padesát švédů…), ale na místní poměry zas ne tak moc. Tak sme popíjeli, ti bohatší i jedli a čekali na zprávu od Janneho, kterej se už ráno trhnul a že bude chodit po návštěvách. Je totiž ze Stockholmu a prej se tam často nezdržuje, tak se chtěl připomenout známým. Henrik nás bavil historkami z Alnarpu, pivko nebylo špatný a čekání bylo příjemné… Esemesku sme obdrželi a Janne se samozřejmě nacházel v hospodě dosti vzdálené od té naší. Jelikož však byla ta jeho blíže místu, kde sme měli zaparkované auto, tak sme se hnuli a že půjdem na metro, což se mě po tom, co nám Henrik oznámil cenu jízdenky, vůbec nechtělo. Dali sme však jízdu na černocha, protože panáček, co měl sedět v kukani a čekovat lístky, tam prostě nebyl. Janneho sme našli už ve veselé náladě, ale brzy sme ho dohnali. Točili tam české pivo, tady takovým stylem, že mě bylo…úzko. Točil to jak limošku, bez pěny, miliony bublinek a chtěl za jedno pade! No, co dělat! Jedno tohle český pivko nám všem taky poručil jeden z Janneho kamarádů. Musel tam nechat děsný prachy! Jen chudák řidič Eva, byla na Cole… Dom sme dojeli fakt unavení, myslím, že sem si lehala už ve spánku…
Den čtvrtý: tisdag, 3. 4. 2007
Tak toto ráno sme byli na vstávání opatrnější. Není špatné se občas trochu vyspat. Ale dnešní den sme měli v plánu nějakou tu kultůůůru. ? Plni sil po vydatné snídani vyrážíme. Prvním cílem je Vasa Museet, muzeum věnované lodi, kterou vyzvedli ze dna moře a historii kolem ní. Janne se opět trhnul, a že jde do Skanzenu, kam chcem jít pak, že tam dělal a zkusí pro nás vyptat vstup zdarma. Dal nám tři hodiny. Říkám si, co budem dělat tři hodiny v jednom muzeu, ale pak sem pochopila: to jedno muzeum mělo pět pater a uprostřed tu vyzvednutou loď. Kdyby chtěl člověk přečíst všechny informace, tři hodiny by byly sakra málo! Asi za deset minut sem všechny ztratila, nu což, aspoň si možu projít, co já chcu. Tak sem se dozvěděla, že tahle malá lodička měla být Titanikem své doby: největší, nejkrásnější, nejrychlejší, nejhonosnější.
lodička
A podle toho taky skončila: v den své premiéry v srpnu 1628, kdy slavnostně vyplulo několik královských válečných lodí se vší slávou ze Stockholmského přístavu, v čele s nově postavenou Vasou, se před zraky všech kvůli prudkému větru nejdřív naklonila ke straně, pak znovu a to už si nabrala vodu otevřenými otvory pro děla, z kterých pár minut před tím vypálili čestnou salvu, a pak se poroučela ke dnu. Ještě jí k tomu možná aji hrála hudba! No jo, typické konce VELKÝCH věcí… Každopádně je Vasa jedinou zcela dochovanou lodí na světě pocházející ze 17. století. Loď byla postavena na příkaz krále Gustava II. Adolfa. Loď měla tři stěžně, mohla rozvinout 10 plachet, měřila 52 m od lodního koše ke kýlu lodi a 69 m od přídě na záď, vážila 1 200 tun. Když byla dokončena, stala se jednou z nejmohutnějších lodí, která byla kdy postavena. Král chtěl totiž mít na palubě více děl než obvykle. To znamenalo, že rozměry vybrané pro loď nebyly vyhovující, ale její stavitelé museli držet hubu a krok jak se říká. Slovo krále je slovo krále, navíc majou králové většinou dobré žaláře... Loď byla postavena s vysokou nástavbou, se dvěma palubami pro děla. Dno lodi bylo sice naplněno velkými kameny, které sloužily jako zátěž udržující loď stabilně na vodě. Ale Vasa byla příliš vratká a 120 tun zátěže, které nesla, nebyly dostatečné... Takže ádios... Taky sem tam potkala Čechy! Jak hezké pokecat si v rodné řeči. On studoval ve Finsku, ona ho přijela navštívit a dali si výlet do Stockholmu. Pak už se blížila hodina srazu a já sem musela poslední patro projít bez čtení popisků (ne že bych před tím četla všechny, jen ty zajímavé). Přišla sem přesto o čtvrt hodinky pozdě, ale vůbec to nevadilo, protože chyběl Oton. A chyběl hodně dlouho. To sme ještě netušili, že tato nedochvilnost bude na denním pořádku… Každopádně Janne už nás čekal a vyšli sme k zadnímu služebnímu vjezdu do Skanzenu. Ale ouha! Před vjezdem pobíhal pro Janneho neznámý zaměstnanec okolo auta, zastavili sme se a tak sme tam tak lelkovali a tvářili se nenápadně. Díval se dost divně a my sme dělali, že se tu té krásné zdi chceme jenom vyfotit… Pak teda konečně nastartoval a vjel dovnitř, s minutovým zpožděním sme se hnuli dovnitř aji my a já sem konstatovala, že ho stejně potkáme pět metrů za bránou. A tak se i stalo ? přesně podle očekávání! No, co už…šli sme dál.
krásná zeď, ne?
Bylo nám řečeno, že Skanzen je místo, kde je celý Švédsko na jednom místě: byly sem přeneseny historické domy nejrůznějšího účelu z celého Švédska, aby se vyhly demolici, v některých byly řemeslné dílny a taky tu měla být zvířátka, takže sned potkáme nějakého soba. Ale první co sme viděli, byl výběh s lemury! Typicky švédské zvířátko! Nejdříve ze všeho sme si ale chtěli dát něco na papu. Sedli sme si do restaurace, ale do místnosti vyhrazené pro pojídání vlastních zásob, podle toho aji vypadala – mrdník jako prase! Ale seď si venku, když fučí…
řemeslnické dílny ve skanzenu
Pak sme teda vyrazili. Prošli sme si historické domečky, navštívili nějaké ty dílny, třeba skláře nebo pekaře a zvířátka. Já sem chtěla vidět konečně toho soba a Lukáš zas medvěda, než se najde medvěd, nikam se prý nejde. Našli sme obojí, sobí rodinka byla unavená a polehávala, za to medvědi byli akční. Strávili sme tu dlouhou dobu, má to X hektarů, takže než sme se zas dostali do města, dali si krátkou procházku a začlo se stmívat. Nu což, time to leave…
TO BE CONTINUE…. (…I hope…)
Škuba
Reporty Zpátky