Můj Milý obšťastníčku


Nazdárek verkňáci!!!

          Abyste věděli, že nejen Švédskem živa je Škuba, posílám cosi ze Španělska. A nedivte se, nejde o klasický report, ale je to jedna z mých seminárek…

          Když nám byla zadána seminární práce slovy vyberte si designéra, který vás v poslední době něčím oslovil, první, co jsem si vybavila, byl můj (náš) nedávný výlet na slunný Pyrenejský poloostrov. Tedy co jiného než fenomenální dílo španělského architekta a průmyslového výtvarníka Antonia Gaudího y Corneta.
          Byly jsme s kamarádkou pozvány do Španělska a zrovna v té době byla akční sleva na autobusovou linku Praha – Barcelona. Pozvánka sice platila na úplně opačnou stranu Španělska – do Viga, ale nám oběma bylo jasné, že zastávka v Barceloně je prostě nezbytnost. Tak jsme jely…
          Po 24-hodinové cestě autobusem byl příjezd na Barcelona-Sants vysvobozením. Radost nám trochu kalilo vědomí, že jsme na Barcelonu měly JENOM dva půldny: před odjezdem vlaku do Viga a na zpáteční cestě před odjezdem domů. Nelenily jsme tedy, do mapy jsme si nechaly vyznačit „monuments of Gaudi“, a abychom si tu Barcelonu fakt užily, pěšky jsme se vydaly po Avinguda do Roma (jedné z mála diagonálních ulic) k cíli.
          Mapě, která ukazovala střed města jako šachovnici, jsme nechtěly věřit, ale pak jsme schválně odbočily z hlavní ulice, v které jsme si užívaly jen hluk aut. Směsice domů postavených v nejrůznějších stylech poskládaných vedle sebe do kolmých a poměrně úzkých uliček – to se opravdu jen tak nevidí. Autorem projektu této zástavby, jež dostal název „Eixample“ (rozšíření), byl inženýr Ildefons Cerda. Tento velkolepý projekt mohl vzniknout po delší době krize s rozvojem průmyslu a vývozu vína do Francie, kde byly v té době zničeny vinice. Díky tomu mohla vzniknout tato čtvrť, která je dodnes chloubou Barcelony. Nová generace architektů prosazovala nový styl "modernisme" - secesi, která je vedle gotiky pro Barcelonu nejcharakterističtější. Pak jsem z průvodce vyčetla, že tato městská část je známá také pod názvem "manzana de la discordia", což v překladu znamená „jablko sváru.“ To zřejmě pro tu skládanku stavebních slohů, kdy vedle sebe dokázala stát vysoce moderní, prosklená budova nějaké banky s městským domem zdobeným římsami a reliéfy andělíčků… Mířily jsem pomalu ale jistě na prestižní třídu Passeig de Grácia, kde stojí neobvyklý blok secesních domů a věděly jsme, že zde najdeme i Gaudího stavby.
         Bloudily jsme úzkými stinnými uličkami, typicky španělskými, a na Passeig de Gracía jsme došly trošku oklikou než jsme původně chtěly. Otevřela se nám najednou široká, slunná ulice, plná ruchu a hlavně turistů. Co nešlo přehlédnout, byly pouliční lampy v alejích platanů, které se kromě Gaudího staveb staly symbolem této ulice. Nestačily jsme si ani uvědomit první dojmy, když jsme v dálce zahlédly rozvlněnou hladinu kamenného průčelí vzdouvajícího se ve větru vanoucího od moře: Casa Milá, Passeig de Gracía 92…
         Casa Milá vznikala v letech 1906-12 přestavbou domu rodiny Miláových a je posledním civilním Gaudího dílem, předtím než začal plně věnovat stavbě chrámu Sagrada Familia. Fasáda je z přírodního bílého kamene, zdobená černými železnými plastikami od J. M. Jujola. V detailech dveří i oken se opakuje typický prvek: jen žádné přímé linie! Zlý sen každého sklenáře… Na svou dobu šlo o velmi moderní stavbu bytového domu, měl dokonce první podzemní parkoviště v Barceloně. Jako mnohá Gaudího díla si získala přezdívku podle svých tvarů, a to La Pedrera - kamenolom. Nevím proč, já jsem viděla něco trochu jiného. Pramení zde ulice…minimálně dvě: Passeig de Gracía a Provenca. Jde o velkou rohovou stavbu, jejíž vlny každého poschodí vplouvají do rozbíhajících se ulic a postupně utichají ve fasádách okolních domů... Chodily jsme mezi zástupy lidí, vyvracely si hlavy a divily se, jak může vypadat (obyčejný?) městský dům: není na něm kus rovné zdi! Mě se nejvíc líbil pohled šikmo ze spodu – ve zdech jsem viděla moře, v kování na balkónech chuchvalce řas a ve skle oken odlesky vodní hladiny...Vlezly jsme i dovnitř – tedy JEN do nezbytné prodejny suvenýrů - a přes částečně prosklené stěny se snažily zahlédnout co nejvíce z interiéru. Teď už vím, že jsme přišly o hodně, ale za těch pár hodin jsme toho chtěly vidět co nejvíce a byly jsme toho názoru, že na začátku cesty není Eura nikdy dost…
          K další stavbě jsem vykročila plna očekávání spojujícího matné vzpomínky letmo prohlédnuté fotografie a prvotních dojmů z Casy Milá...Mezi fasádami nejrůznějších tvarů i barev se najednou cosi barevného zalesklo: mozaiková fasáda Casy Batló! Spěšně jsme vykročily…
         Přestavbou domu rodiny Batllóových v letech 1904-06 vznikla na Passeig de Gracía 43 jedna z Gaudího nejznámějších civilních budov. Z fotografie z knihy mi v paměti zůstaly především balkóny, které mi svým tvarem připomínaly rytířské helmice. A byly tam! Stejné jako jsem si je pamatovala, vykukující zamřížovanýma očima z barevného štítu na divící se turisty. Blýskavá mozaika připomíná rybí šupiny a střecha jakoby šupinky hadí kůže. Na rozdíl od sice kamenné, ale pro mě rozevláté Casy Milá, mě při pohledu na Casu Batló nevím proč jako první napadalo slovo vlhkost. Asi ty mokré rybí šupiny...Pak nám průvodce oznámil, že má Casa Batló připomínat obrovského draka, okna jeho rozevřené tlamy, balkóny jako umrlčí hlavy jeho oběti a sloupy dlouhé poházené kosti – krásný námět pro rodinný dům…Ale při tak krásném počasí, jaké panovalo v době naší návštěvy, nakonec převládl dojem barevné, veselé budovy. Dokonalý byl kontrast barevných křivek neklidného průčelí Casy Batló s vedle stojícím „plochým“ domem, jehož detaily byly uspořádány do pravidelných čtverců. Oba štíty do trojúhelníku, ale měkká křivka šupinovité střechy v protikladu s přísně geometrickým vystoupavým štítem. Oba domy barevné, ale barevnost jednoho má evokovat pocity, navozovat dojmy, kdežto barvy druhého mají jen podtrhovat geometrické řešení. A to už se vůbec nerozepisuji o decentně zdobené fasádě domu napravo…
          Sedly jsme si na sedadlo tvořící jeden celek s těmi známými lampami. Sedadlo, jak jinak, bylo zdobeno mozaikou – úlomky bílých keramických obkladaček. Až jsme dostatečně prozkoumaly mozaiku, pohodlně jsme se usadily a vnímaly atmosféru celé té ulice, do které jsme se chtěly tak dlouho dostat. Nevadila nám ani doprava, ani davy turistů s foťákama (stejně jsme byly jedny z nich…) – nějak to k sobě patřilo, zapadalo do sebe…
          Až jsme se nadýchaly té atmosféry, rozhodly jsme se vydat se k dalšímu cíli. Měly jsme před sebou park Güell a další část města. Vydaly jsme se tedy zpět směrem ke Case Milá. Došly jsme na Plaza Joan Charles I., kudy vede známá třída Avinguda de la Diagonal protínající napříč celou Barcelonu. Až moc rušná ulice…Nejraději jsme procházely stinnými uličkami s kamennými domy, se zapadlými kavárničkami, potkávaly „obyčejné“ Španěly, jen jsme si nimi jaksi nemohly mluvit. To, že jsme se začaly blížit k parku Güell, jsme poznaly podle zvyšujícího se počtu krámků se suvenýry a samozřejmě turistů. Nezbytné živé sochy u vchodu nás přivítaly v parku…
         Park byl prací pro rodinu Güell, podle níž je i pojmenován. Gaudí si vytvořil silné pouto s bohatým šlechticem Eusebiem Güellem, který mu pomohl získat několik zakázek a vytvořil mu prestiž v okolí Barcelony. V severní části města, kde ležela v té době půda ladem, mělo podle plánů vzniknout moderní a nekonvenčně pojaté sídliště podle vzorů anglických parků. Park vznikal v letech 1900-14, ale práce byly posléze pro nezájem města zastaveny. Původní záměr představoval zahradní město s 60 domy. Z tohoto díla však byly realizovány pouze tři stavby: dva domy pro tříčlennou rodinu a jeden samostatný dům, který v roce 1906 koupil sám Gaudí.
         U vchodu stojí kaple, samozřejmě ani ta nezapře typické Gaudího prvky. Zvlněná střecha z bílých keramických a skleněných střepů vypadá jako šlehačka…nebo jako čepice sněhu. A nebýt té věžičky vypadal by štít směřující ven do ulice jako perníková chaloupka. Na střeše věžičky je mozaika uspořádána do bílo-modré šachovnice a po pravdě klasická kaple, na kterou je člověk zvyklý, to není. Od vchodu jsme se vydaly vzhůru, těšíce se na výhled na město. Došly jsme k umělým jeskyním, které tvořily terasu. Byl tady příjemný chládek, navíc tu hrál mladík na kytaru španělské rytmy, tak jsme si tu rozhodly na chvíli odpočinout. Po poobědvání českých zásob, kdy se i hudebník rozhodl dát si pauzu, jsme pokračovaly po terase dál vzhůru. Velmi se mi tu líbilo použití vzrostlých Agáve (viděla jsem dokonce Agávovou alej – to bylo ale v jiné části Španělska…) Vlnící se cesta nás posléze dovedla k nejznámějšímu místu parku: k vyhlídkové terase s kamennými lavicemi zdobenými keramickými úlomky. Terasa byla zaplněna lidmi, ale my jsme si musely prostě sednout. Po chvíli hledání jsme našly místo a sedly si. Výhled stál za to – počasí nám přálo, byla vidět celá Barcelona i moře…A konečně jsme si mohly zblízka prohlédnout mozaiku úlomků složenou jako by z toho, co bylo zrovna po ruce. Báječnej detail…Každý metr byl vlastně originálem stojícím za důkladné zkoumání. A opět křivky, vlny, žádné přímé linie, vše jakoby v pohybu. Terasu nesly sloupy s antickými hlavicemi. Na straně do svahu byla terasa uzavřena obloukovitým kamenným stupněm, na němž vedla vyvýšená cesta.
         Tou jsme se vydaly vzhůru, hned jak jsme si prohlédly stavbu známou pod názvem "Torre Rosa" (růžový/červený dům), v němž je v současné době Gaudího museum. Casa - museo Gaudí byla postavena nikoli Gaudím, ale jeho spolupracovníkem Francesco Berenguerem v letech 1900-14. Gaudí v tomto domě žil v letech 1906-25. Každý den odsud chodil pěšky až k Sagrada Familia, dokud nezačal žít v dílně chrámu. Dům byl roku 1963 odkoupen od italské rodiny Chiappo-Arietti. Můžeme zde vidět nábytek navržený Gaudím, který byl přivezen z Casa Batló a Calvet, dokonce také z Palacio Güell. Také Gaudího dokumenty, plánky, modely, makety, výkresy, ale také práce jiných architektů (např. J. M. Jujol, J. Busquets, A.Clapés nebo C. Mani).
         …ale vzhůru na vrchol! Cesta se různě stáčela a dělila a my jsme se vydaly kolem bílého domu se slunečními hodinami. A šly jsme dobře - potkávaly jsme minimum lidí, a tak jsme popouštěly uzdu své (profesionální?!?) deformaci a snažily se určovat druhy dřevin. Kolem nás rostly Pinie, Agáve, Opuncie a řada jiných kaktusů, cypřiše, janovce a spousta nám neznámých rostlin tvořících zajímavé a exoticky vypadající scenerie. No, dendrologii zaměřenou na španělské stromy jsme neabsolvovaly…Ani jsme se nenadály a stanuly jsme na vrcholu parku. A výhled? Neopakovatelný: Sagrada Familia se svými nezbytnými jeřáby, budova mě neznámého účelu, zato velmi známého erektivního tvaru (prostě Barcelonský penis..), řada budov nejrůznějších tvarů, barev, velikostí, i čtvrť s šachovnicovou zástavbou odtud byla poznatelná. A ruch z tohoto velkoměsta sem „zdola“ doléhal jen jakoby mimochodem a zdál se vzdálený, nicotný…Sedět bych tam vydržela celé hodiny, mít čas namaluji to nebo napíši báseň. Takhle jsme tak jen seděly, trochu pobafaly české marihuany a vstřebávaly energii města a slunce. Ale pohled na hodinky nás sedět nenechal, jestli jsme chtěly stihnout ten zaplacený vlak. Vydaly jsme se tedy opačným směrem, než jsme sem přišly, z kopce dolů, abychom ještě něco viděly, ale zjistily jsme, že park tu končí. Vybraly jsme si pro sestup tedy alespoň jinou cestu. Sestupovaly jsme klikatou pěšinkou, prošly jsme opět kolem vyhlídkové terasy a došly k symbolu parku Güell. Tím je podle mě fontána s dračí tématikou – známý kachličkový chameleón, který se v nejrůznějších podobách objevoval ve všech obchůdcích…
         No a jelikož se už nekompromisně blížil čas odjezdu našeho vlaku, musely jsme jít…Potom jsme si deset dní užívaly úplně jiné Španělsko. Slunné Katalánsko jsme vyměnily za městečko Ponte-Vedra v blízkosti Viga, přístavu na oceánu v chladné mlhavé Galicii……
         …. Když jsme se vrátily do sluncem zalité Barcelony, posledních pár hodin před odjezdem jsme vyhradily pro zhlédnutí symbolu Barcelony: Templo de la Sagrada Familia (chrám Svaté rodiny)…Tentokrát jsme se však nemohly jen tak procházet, protože jsme měly dost málo času. Už si ani nepamatuji, kterými ulicemi jsme procházely, vím jen, že notnou chvíli jsme šly do Avinguda de la Diagonal, z které jsme zahnuly po Carrer de Mallorca k chrámu. Se stavbou tohoto atypického chrámu začal Gaudího učitel architekt Francisco de Paula del Villar, který projektoval novogotickou stavbu. Gaudí i přes jiné projekty zakázku přijal roku 1883, od roku 1908 se nevěnoval jiné práci a pokračoval pouze na dokončení chrámu až do své smrti. Do dnešní doby však stavba není hotová, i když s tím sám Gaudí počítal. Tvrdil, že stavbu dokončí sám svatý Josef. Tato obrovská stavba byla budována jen z milodarů, a snad i pro to se práce protahovala. Výstavba zaměstnávala celou řadu dělníků a řemeslníků, kteří by na tehdejší těžkou dobu zůstali bez obživy, proto byla nazývána jako katedrála chudých. Stavbu obklopuje malý parčík, z něhož se tyčí štíhlé vysoké věže, které jsou spolu se stavebními jeřáby asi nejčastěji foceným místem tohoto města. V současnosti má osm sto metrů vysokých věží a plánováno jich je ještě deset. Nejvyšší z nich má symbolizovat Syna Božího-Spasitele, ostatní dvanáct apoštolů, čtyři evangelisty a Matku Boží, Pannu Marii. Hlavní průčelí, ke kterému jsme přišly, bylo zdobeno celou řadou plastik a mělo symbolizovat Narození Páně - opravdu nezvyklé pojetí tohoto náboženského výjevu…Sochařská výzdoba však nebyla jen pouhou ozdobou stěn, plynně přecházela ve stavbu, nebo spíš naopak: stavba byla sochařským dílem sama o sobě…Další dvě průčelí zdobí výjevy Smrt a Sláva nebeská. Za svého života Gaudí dokončil jen zlomek svého plánu, neboť zemřel 10. června 1926, tři dny po té, co ho zachytila tramvaj. V současné době se Španělé snaží chrám podle Gaudího plánů dostavět.

         A na závěr…ty domy nebyly postaveny – byly přímo modelovány… k dokreslení pár fotografií:




Škuba



Reporty   Zpátky
TOPlist