Walk the line, Praha, Střelecký ostrov 2006
Country večer na střeláku
Tak je tady sobota devatenáctýho srpna, na obzoru Cashovskej večírek na pražským střeleckým ostrově. Odcházim chvíli po poledni chytit oblíbenej žlutej bus. Marco doráží chvilku po mně. Nasedáme, na programu je „česká filmová klasika“ Tajemství hradu v Karpatech, anglický titulky jsou mizerný, většina fórků není přeložená, překlad je ořezanej až na dřeň a nedává moc smysl, zatímco se směju, Marco jenom kroutí hlavou. Závěrečnej verdikt: prohlašuje že je ten film divnej a já se mu ani moc nedivím. V Práglu jsme v půl čtvrté, Laďa který na nás měl čekat, nikde, tak postáváme na stejným místě jako cestou na Točník a odrazujeme všechny žebráky anglickým žvaněním. Laďa doráží chvíli před čtvrtou a navádí nás do metra, plán je stavit se u něj, nechat tam bágly a pak teprve jít na střeleckej ostrov…hned na začátku mě vyděsí tím, že si v metru stoupne k opačnýmu perónu a za několik desítek vteřin se slovy „ajo vlastně“ se přesune do správnýho směru, dorážíme do Roztyl, shazujem bágly a vyrážíme na pivko a jídlo do místní hospůdky. Akcent štamgastů mě praští přes hlavu a vytahá za uši tak jako vždycky když jsem v Praze, ale užíváme si to a je něco po půl šestý když se vydáváme zpátky do centra.
Vystupujeme před muzeem a přes václavák a staromák kde jeden neslyší českýho slova přicházíme k Vltavě kde opět zjišťujeme, že náš průvodce není tak docela jistej kudy se na střelák jde, ale všechno se obrací k dobrýmu a zdálky už slyším zkoušku bicích jak se nese přes řeku až k národnímu divadlu. Právě když platíme vstupný začínají hrát Wollongong. Máme hodinový zpoždění tak mi vytane na mysli parafráze větičky z hradu v Karpatech „otk jsem prosrál, ale dobře jsem sa nacpál“, bohužel pak zjišťuju že jsem projel i vystoupení Unkilled worker, no co se dá dělat..Wollongon hrajou stejně ostře jako dycky, kupujem pivka a posloucháme, Marco prohlašuje že je tahle muzika jeho šálek čaje i když to není zrovna punkrock a ptá se mě jestli znám nějaký německý punkrockový kapely. Z německejch kapel si vzpomínám jenom na Die Ärzte (a to by se o tom že hrajou punkrock dalo úspěšně pochybovat), Laďa ještě dodává Toten Hosen a mizí aby vyzvedl svoji přítelkyni, směju se, protože když ji zval popisoval emems a wollongy jako folkery který budou s kytarou hrát písničky o lásce a o životě. V davu lidí zahlídnu Bourka a stejně jako zbytek emems má na sobě černý kalhoty, bílou košili a navíc je ověšenej zlatejma řetězama, prostě country. Mezi lidma vidím i Vořecha a dokonce se mi před očima mihne Šejn a vzápětí mizí. Wollongong končí, jeden z bezdomovců který mají bejvák pod zdejším mostem, šedovlasej a šedovousej dědeček líbá basákovi ruku. Emems nastupujou na plac chvíli po osmé, jsem docela zvědavej protože mají novýho kytaristu. Začínají hrát, první je Východ, pak UK, moc jim to neladí, jsem z toho trochu rozpačitej, přidávaj Houston a už je to vpohodě, kytara je jiná ale dohromady to dává smysl, Bourkovi se daří zpívat, dělá šou a skáče kolem sampleru a kláves. Pokračujou silverakeťáckou hymnou Syndykátem, Cajkem a Dobrym, k Akélovi je přihozeno několik vyhrávek navíc, další song Motor, když ho dohrajou hlásají že už zbývají jenom dva songy, první je Mukl s neuvěřitelně dlouhou vyhrávkou uprostřed, druhej potom co zbytek kapely opustí pódium je Bourkův a kytaristův „rap“ na cashovský téma „To nebyl“. Sedáme, kupujeme pivko, nastupujou Gnu. Aran se slovy „kdo má rád Johnyho Cashe tři kroky dopředu“ odehrajou dva songy a pokračuje „kdo byl letos na Točníku dva kroky dopředu“ i když mám rád Johnyho Cashe a na Točníku jsem byl, zůstávám sedět a popíjím pivko. Marco prohlašuje že jsou všechny songy stejný, ale nakonec se shodujeme, že druhá půlka setu je lepší a songy jsou „ok“. Je po desáté, plac před pódiem se bleskově zaplní plastovejma židlema a začíná Walk the Line.
Film jsem ještě neviděl a je výbornej, občas to přerušuje Marco překvapivejma sděleníma jako třeba že slovo hitparáda se používá jak v češtině, tak v němčině, prostě „big“ paráda. Děj prozrazovat nebudu, ale můžu všem jenom doporučit. Posledních pár minut filmu začíná pršet, film končí, jdeme se schovat pod most. Je kolem jedné ráno a zjevuje se neočekávanej problém v podobě nevychytanýho pražskýho dopravního systému. Do Roztyl se nedá dostat dřív než ve tři. Společně s Marcem vzpomínáme na kuci chytrý moravský brněnský a noční rozjezdy v každou hodinu dokud se nás neujme Laďova přítelkyně a neubytuje nás u sebe.
Ráno se vydáváme pro bágly a nejbližším busem hurá zpátky do Brna. I když je to zase žlutej, cesta zpátky už není tak příjemná, protože jedeme bez stewardky, kafe, filmu, novin a za stejný peníze. Jsem nasranej, ale stejně za chvíli usnu. Probouzí mě prudký brždění, na dálnici, kus za brněnským okruhem míjíme autonehodu za kterou se táhne několikakilometrová kolona aut. Vůbec těm lidem v kárách nezávidím. Přijíždíme do Brna, vysedám z busu a loučím se s Marcem otázkou jestli se mu výlet líbil, říká že jo. Mně taky.
Radek
Reporty Zpátky