Fórník Janice a Lanďáka
Janice a Lanďáka
2. 7. – 14. 7. 2006
(jako Espaňa, samozřejmě)
„V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se náš život děje a naplňuje v melounovém cukru. Povíme vám o tom, neboť jsme s Jančou zde a vy jste vzdáleni.“
iDEATH!
2.6.
Janica: Tak jsme navštívili Koprland a můžem už směle vyrazit aj do Špáňa (pro změnu).
Lanďák: Jdu směle dál a v dálce pozoruju své vzdáálující se přátele.
Jdu směle dál a v dálce pozoruju své vzdáálující se přátele.
Jdu směle dál a v dálce pozoruju své vzdáálující se přátele.
Jdu směle dál a v dálce pozoruju své vzdálující se přátele.
Jaký je tvůj Adam Nenadál? A jaká je tvoje MANTRA!?
A když nevíš, tak řekni třeba kýbl...
buzno!
Barunka: možná u ohňa, není něco u ohňa? a počkej, tady byly 2, stejně si koupíte něco… a kam chcete jet? do Španělska! to je mně jasné, ale kam? do Alikante! a za kým? za Bublákovou starou. Co se s tím dá dělat tady s timto? co to tam přelíváš? Dem na omšu? Není, ale já jsem kupoval 2! Vršek je za tebů, ten je obašenovaný. Landy, máš zubní pastu? Hajzlpapír máme. Musí se to vypit, další komplikace, něutěkaj, jogín! Ať nechutná od kofoly gořalka. Vojtíšku, ty vypadáš jako hodný kluk. Já su hodný! Myslíš baked beans? To je výbava každého socana. Tak dem? Někdo to musí začít. Nejsi ty ten pán, co furt říká „chovej se pomalu“? Ne, já říkám „žádné radikální zlomy“! Máš ňáké léky? Kořalku a moč! A popel. Urinoterapie.
L: Se zpožděním se vracím k tripu. DIALOG:
Lanďák: Je to zvláštní vidět svět jinak, vnímat ho jinak, nemyslet na chvíli na to, že za pár let všichni budeme lítat okolo řvoucích harantů a tak tak vyjdeme s výpla…
Geňa: Lanďáku, kurva, vykašli se na ty klasický post-tripový kecy!!
Ráno poté: Je to síla, člověk poprvé otevře oči a ty nestíhají. Jakej maj nastavit mód, jaké rozlišení? Když posledních 6 hodin zmateně měnily lidi na příšery a já nevím co? Už i moje oči si těžko zvykaj na každodenní realitu, nejen mozek.
Slibuju vám, že až si najdu čas, řeknu vám pohádku o Koprlandu.
Lanďák: Fakt mi to nesluší v té oranžové mikině?
Janča: Vypadáš jak šampón a buzna, Geňovi to sluší.
Lanďák: HM, NEVÍM PROČ, ALE NECHCI, ABY MU TO SLUŠELO. Vlastně je to logické, proč bych měl chtít, aby mu to slušelo, vždyť lidská společnost je odjakživa egoistická a soutěživá…
Janča: Nemel, buzno, a svlíkej se:-)). A navíc Geňa nesoutěží, říká jenom „hm“.
4.7.
J: Tak jsme v Lyonu. Už tři hodiny, třetí den na cestě, jak symbolické! Vezem se až do Barcelony, ale nějak se nám to (aj řidičovi) natahuje. Původně říkal, že v Barc. budem v jedenáct v noci, teď už mluví o čtvrté ráno a beztak se to ještě pozmění. No, hlavně když tam dojedem. Akorát Titi
už asi bude mít zavřenou kavárnu a my máme celkem naspěch, tak je možná ani nepozdravíme. Ani Juana a Sant Sadurni…(:-(. Třeba cestou zpátky. Jinak cesta pěkná, druhý den už jsem aj měla pocit, že ju chcu absolvovat (první den = neděle odpoledne = splín jak prase a nálada na cestování v čudu). Včera jsme se trošku zasekali v jižním Německu, bo jsme vyrazili na špatný směr z Mnichova, ale bylo to tam hezké – zejména Bodensee – a aji jsme si trošku oprášili němčinu – zejména teda Lanďák.
Jíme samozřejmě kus-kus – už proběhly dvě várky. Lanďák se ještě furt trochu ošklíbá, ale však on tomu přijde (bude muset přijít) na chuť.
L: Asi napíšu Ivči do Estonska, že musím furt jest kus-kus. Ono to ženám dělá dobře, když jejich přítel nadává na jiné ženy.
J: A hlavně ti dnes nesmím zapomenout připomenout (:-) = češtinářský autovtip), že máš večer cvičit – a můžeš to prubnout hned tady v tom autě:-).
L: Cestovatelský poznatek 1: (Právě nám náš milý řidič oznámil, že by měl vlastnit část COPYRIGHTU z našeho v budoucnu jistě komerčně úspěšného deníku. (Ne, neumím španělsky, jen jsem slyšel dvě slova: COPYRIGHT a DIARIO.) PRÁVĚ SE ŘÍTÍME UŽ PODRUHÉ K TELEFONNÍ BUDCE, ZJEVNĚ ČEKÁME NA NĚJAKOU ZÁSILKU. Všechno je správně jižansky zmatené, létáme beze smyslu sem a tam a za divoké gestikulace.)
Teď ten poznatek: Nesmím hulit před spaním, měl jsem regulérní stíhu, že nás v noci někdo přepadne. Pes, Alžířané s basebolkama, znáte to, POST-TRIP SCHÍZA.
Co myslíš, Jančo, kdy dorazíme do Barcy. Já tipuju 4:30.
J: Já tipuju tak šest ráno, snažím se to „objektivně posoudit“:-). Mimochodem, Lanďáčku, stíhu radši nekomentuju, už je dost, že jsme se kvůli ní museli přestěhovat ze spacího místa snů (čisto, jemňoučká travička a za ohradou koně – proto byla ta travička tak parádní – spásaná – vonělo to tam a koníci byli krásní), ještě, že jsme skoro vzápětí našli druhé ucházející místo. Ale s tím tvým psaním budeme muset něco udělat – že bych ti něčím pohrozila? Za každou chybu, kterou najdu, ťafku do břicha? Nebo zmenšený příděl kus-kusu?
L: Asi začnu dělat chyby záměrně.
Janča je měkká a není schopná se tajně napít z řidičovy Coca-Coly. Srabe, buzno!!
Řidič postodvacáté dnes: Terrible!!
J: Právě jsme v Broně (část Lyonu) a řidič si z nás dělá prdel, že jsme skoro doma. Jo, a jmenuje se Alfonso, vypadá to, že je kdesi z Martorellu a je to vážně čupr chlapík.
Hehe, ještě furt nedovezli, co měli dovézt, ačkoliv to tak už vypadalo. Tak na ně motýlkuju, bo sou to lůzři. Ale na ty chyby máš fakt talent, brouku. A to, že se budeš sám fackovat, ti nepomůže! Koukám, že já se jedu učit španělsky a ty česky! No nic, každodenní půlhodinka doučování by to mohla spravit…
L: BUZNO, BUZNO, BUZNO!!!
Zapomněl jsem zmínit, že za naši cestu jsme již použili široké spektrum jazyků. ČEŠTINA, SLOVENŠTINA SE SLOVÁKEM (SYMPAŤÁK, PUSTIL NÁM TATÁČOVSKÝ DUET NAD TATROU SA BLEJSKÁ), NĚMČINA S NĚMKOU (MLADÁ, SYMPÁTICA), ANGLIČTINA S DALŠÍ NĚMKOU, RUŠTINA (ČI RUSKO-ČEŠTINA) S RUSÁKEM, 2 VĚTY Z FRANCOUZŠTINY VE FRANCII, POLŠTINA, NO A NYNÍ POCHOPITELNĚ ŠPANĚLŠTINA – JANČINA DOMÉNA.
J: No, opravdu dominuju, che:-). Ale pomohla jsem Alfíkovi s GPSkou. Spojení retto, retto, á la derecha y á la izquierda si pamatuju už z předloňského nekonečného hledání Sagrady po Barceloně:-).
Jo, taky nás svezli dva muzikanti – napřed kytarista v karavanu do Freiburgu (fakt pěkný město, už jsem se o tom přesvědčila podruhé) – fešák – a k tomu hrál folk, blues a jazz, paráda. A pak – pro změnu z Freiburgu – nás vzal operní pěvec a hodil nás (konečně) do Frankreichu, třebaže na místo na piču:
Tož tak.
Už jsme v Lyonu šest hodin, hurá! Nechci se rouhat, ale kdybychom se ve tři nechali vysadit na benzince před L., možná už jsme v Barcce…
L: To je blbost, objektivně posouzeno! Jo, jo, operní pěvec měl delší vlasy, na sobě bílý extravagantní oděv, poslouchal SIGUR RÓS a pak nám pustil i vlastní muziku (ne operu) a neznělo to špatně. Krom toho jsme pokecali o Prodané nevěstě a Lišce Bystroušce. Jakýkoli slovíčko, ale to, že se mi někdy bude hodit, že vím, jak se řekne P. nevěsta v NJ, tak to je zkrátka úlet. YOU NEVER KNOW!
J: A už bylo na čase se zhulit. A hned se cítím mnohem míň znuděně:-)! A navíc už to přijelo, no né… (To, že převážím trochu zeleného býlí, jsem se Landymu odvážila říct až v hlubokém Německu, jinak by mě beztak ještě vysadil;-).)
L: Spisovatelská metaforická zkratka o vývoji a významu hlubokého mužského přátelství: Byli dva, potkali se ve Freiburgu. On řidič, ten druhý dobrodruh-stopař. Slovo dalo slovo, no a u Lyonu už si měřili péra.
5.7., BARCELONA (konečně)
J: Alfonso nás vyhodil u Columba v deset ráno. Ještě jsme s ním ponavštěvovali Motril a Mollet (předměstí Barcelony), kde odevzdával faktury, a jednu kavárnu. Teď strašně spěcháme – teda Lanďák hrozně spěchal až do té doby, než uvízl na netu. Tak na něj čekám u Titiho v Café Ma`ma, popíjím plzeň a osprchuju se (HURÁ!). Su jak vix, no fakt. Je půl jedné, prošli jsme se po Ramble, chcem ještě nakupovat, tak to snad do večera do toho Benidormu stihneme. Ha! Su čistá (sice s vixovýma hadrama na sobě a jen do té doby, než se znova zpotím, ale…)! Je to krásný pocit… A piju už třetí plzíňku (dvojku), chutná:-). Lanďák už konečně přišel, též se sprchuje a valíme nákupčit. Mimochodem, Lyon je pěkně hnusnej, s Dijonem se to vůbec nedá srovnat. Jakože Alfonso byl dobrý, chlubil se, že urazí trasu Barcelona – Kúty za 20 hod., ale jak Landy správně poznamenal, to asi nepočítal těch 100 hodin zpoždění při čekání na náklad…:-) Ale jinak hodný, miloučký a povídavý – a to opravdu RÁPIDO! Nějak si nechtěl nechat vysvětlit, co to znamená mluvit pomalu. Takže debaty o druhé světové, válečných lodích, Cervantesovi a anglicko¬ španělské válce probíhaly opravdu v hektickém tempu. Jo, taky jsem dnes opravdu výhodně vyměnila prachy – přišla jsem asi o 20 éček, fuj. No, příště budu moudřejší… (Třeba.)
7.7.
J: BENIDORM, PYČO!
L: VAMOS – '' –
11:03 – 3. pochvala – BENIDORM – Janča mi pochválila záda. Na mě ale platí jen intelektové lichotky, takže: vlez mi na záda! Jaňulka zdržuje a nechce se jí odsud, ale večer to za mě, ležícího – spícího vytuhlého, zachraňovala. Ten meloun není zas až tak špatná věc, jsem zjistil. Příjemné dva flákací dny.
Já, já nevím. Yo, yo NO VÍM, co escribir. YO FUMARO MUCHO GRANDE BABYNO! Já to napsal tak, jak to cítím. ŽÁDNÝ FUMO, BUFFO BUFFO?
J: Lanďáku, píšeš pičoviny!:-) Já bych mohla taky, ne? Kua, máme zas umaštěný Fórník, ty si ale fakt…! Jo, správně, mrdka – a nejlépe mediální!
L: Proč tam píšeš takové pičoviny, BUZNO! Why did you tell him that F gay story¬ far? (Z filmu Chasing Amy.)
J: A šup, jedem na Mar menor, benzinka fakt není nejlepší místo k zevlování. Tož, super stopa a ádios, Alicante… Jo, a meloun byl oranžový, slaďučký, ňam. Měla jsem teda koupit zelený, ale kdo to má poznat? Ty melouny jsou všecky stejný.
LANĎÁKU, BUĎ TROCHU NORMÁLNÍ!
L: JAKÝHO SIS MĚ UDĚLALA, TAKOVÝHO MĚ MÁŠ! (Vesele zhuleni:-))
„Aby bylo na světě dobře, měl by mít každý v břiše svého feťáka, který by furt fetoval a člověk s ním.“
(Augustus Landicus)
8.7., Mar menor
J: Voní to tu. Možná tím bahnem, co po sobě všichni mažou… Samé šedivé párečky:-). Trošku mentolová, eukalyptová vůně. Jinak jezero a spousta škaredých baráků. Uvidíme, jestli ještě najdeme tu poušť… A pak ještě dál na jih. Letos asi na Afriku nedohlídneme, ale aj tak je to vědomí dálky milé. Včera jsme se tu opět předvedli jako alkáči, hehe. Poté, co jsme spotřebovali vlastní zásobu piví a víní,
namířili jsme si to do plážové hospůdky na cervezu a chtěli jsme si dát ještě druhou, jenže už zavírali. Tak jsme si ji vysomrovali do petky a tradá na lavičku
pokračovat v načaté konverzaci (probíralo se velmi nosné téma vztahů). Teď ráno jsme prošli kolem – a už nás vesele lákali do svého svatostánku. Ale tentokrát jim dáme košem. No tenemos mucho tiempo…
Cartagena (furt ještě 8.7.)
Možná by bylo na místě zmínit se, jak jsme se vlastně dostali z Barcelony do Benidormu. Stručně řečeno – obrovskou haluzí. Ňák jsem se špatně podívala do mapy (netuším, jak se to mohlo stát:-)) a myslela si, že je Benidorm někde na půl cestě mezi Valencií a Alicante, což byla, jak se pak ukázalo, poněkud mylná představa. V Barcce jsme se rozloučili s Titim, pointernetovali a nakoupili zásoby a vyrazili na Sants na vláček do milovaného Sant Sadurni, jelikož jsem usoudila, že je tam kousek od vlakové zastávky autopista a dobré stopovací místo na Tarragonu, ze kterého je vidět celé vinařské městečko a jako třešinka i Montserrat. Trošku jsem doufala, že kolem pojede Juan, ale nestalo se, beztak makal. Jedna hodná paní nás hodila na kruháč do Vilafrancy, kde nás nabral mladý týpek jedoucí na pláž u Tamaritu. Nakonec se rozhodl nám najít benzinku těsně před Tarragonou, na dálnici na Valencii, a zase odfrčel. Jali jsme se stopovat a vyptávat, dlouho se k tomu svezení nikdo neměl, až jsem oslovila dva sympatické kravaťáky, ti se poradili a řekli, že nás hodí na gasolineru před Valencii, bo pak uhýbají směrem na Madrid, do severní Andalucíe. Tak sedáme a jedem. Páni furt telefonujou, v pauzách kecáme. Asi po dvaceti minutách jízdy se k nám otočí spoluřidič a povídá, že nás nezavezou před Valencii. „Jakto?“ „No, domluvili jsme se, že vás hodíme do toho Benidormu.“ „Fakt? No tak paráda!“ Valíme oči a tetelíme se blahem, dokud neujedeme už asi 100 km za Valencii, jsme někde u Gandíe, kde jsou sice nádherné kopečky a na nich bílé baráčky, začíná se lehce stmívat, vlevo moře a skály, kouzelné, ale… začínáme se cítit nervózně, že si kvůli nám pánové už zajíždí trochu moc… A pak zjistíme, že je Benidorm vzdálený ještě tak dalších 100 km… Ale pánům to zřejmě moc nevadí („Pak nám řekněte, až budete chtít vystoupit! Tady řidič jak drží volant, tak jede a jede!“), fičíme stopadesátkou, meďourek vrní a za chvilku jsme tam. Přemýšlíme, co bychom jim tak mohli dát a nakonec odlívám do petky kus meruňkovice, snad ji nevylili. To už komunikujeme s Peťou, furt nám nechce napsat, kam v tom Benidormu přesně máme dojít, až zavoláme a zamíříme na pláž Levante, kde do Peti a Prcka vrazíme na rohu ulice a jdeme hledat hospodu s pivem za éčko. Ta se však Peti nelíbí, tak se vydáváme směrem k jejich paneláku (teda jako Benidorm opravdu není typické španělské městečko – mrakodrap, kam se podíváš), kde je prý moc příjemná hospoda. Ta tam opravdu je, sedíme na terásce, popíjíme jedno, pak druhé, kecáme…
…a pak platíme každý 5 éček… Tak úplně to nevyšlo, ale neva. Jdeme do bytu, potkáváme jeho další osadníky, mezi nimi i další Peťu, která mě upozorní, že se známe a já poznávám nejlepší kamarádku svého milého vlastníka. Teda prý už bývalá nej. kamoška, nevyptávám se. Kalíme.
Pivo, víno, gořalka, tak, jak to má být. Do toho jointíčka a je vymalováno. Chrrr…
Na další den la playa – zcela typicky tam strávíme onu zakázanou dobu kolem poledne, takže máme červené fleky na prdelích a pruhy na zádech. Ale blbnem v móřu, první koupačka a je to paráda, Lanďák je dovádivý a já jsem nadšená, konečně si se mnou ve vodě někdo hraje, Reňo!!! Pokoušíme se překecat ostatní na šlapadlo, ale jsou to líné buzny („A kam bys jako chtěla jet?“), prý ani náhodou. Přitom 15E na hoďku pro šest lidí není zrovna moc… Neva, odjebáváme se z pláže a slibujem si, že se na ni vrátíme večer s alkoholem. Jdem internetit a vařit – oblíbená lahůdka brambory s pohankou má celkem úspěch.
Nakupujem (mimo jiné meloun) a už je čas na další kalbu. Pouštíme se do ní celkem zodpovědně, litrovky s pivem jen padají, však je nás taky mega. Zůstává jedna flaška piva a dvě vína, berem je na pláž a zevlíme, Peťka se pak rve se svým Honzou, pěkné. My s Lanďákem neodoláváme a fičíme opět do moře, je to žrádlo. A zase do bytečku, dokalit a spát.
L: Další den všechno tak nějak vycházelo. Vstali jsme pozdě a dlouho se loučili, ale co? Poslední přelidněná koupel a vzhůru na stopa. Nečekali jsme dlouho, no a pak J. vytáhla faju a udělala (či našla) si svýho Lanďáka. Faktem je, že se mi to hulení na sluníčku pěkně rozfachalo. Vymyslel jsem spoustu nesmyslů či psychedelických lidovek na téma: Proč sa Janku kurvíš? Proč sa kurvíš? Sám nevím, asi mosím! A tak. S tím feťákem v břiše je to stejně pravda. My všichni ho tam máme, on fetuje. My s ním! Marokánec po nás chtěl prachy na benzín a odvezl nás do prdele, buzna! Dneska je ale fajn den, Janica už nespěchá a tak zůstáváme v Cartageně na festival (nějaký ETNO) a město je krásný,
zítra osada hipíků! (Tak trochu se bojím, že tam zůstanu:-D.)
Lanďák1: S tím šátkem ti to, Vojto, sluší, nechtěl bys někdy zajít na pivo?
Lanďák2: No ono se dá říct, že mi to sluší skoro ve všem, jako objektivně vzato.
Lanďák1: Jo, jo, Vojto, jsi těžce hustej typan!
Janča: Sebechvála smrdí! (Řekla Janča po celovečerní adoraci vlastního já! Femme fatale žije? A co na to Kundera? Buzna jedna francouzská!)
J: Sám si buzna, buzno! A bav se trochu s tím černochem, co nás zve k sobě domů! A né, že to přijmeš!
PIČO! Je to Ghaňan a jmenuje se Musa! Nemáme ho rádi! Teda jako pohoda, ale je celkem neodbytný.
Musa: „Tady to pro vás není dobré, jestli chcete, můžete jít se mnou ke mně a dělat všechno, co budete chtít.“
Janča a Lanďák: „No, díky moc, ale my zůstanem tady, je tu fajn a nepotřebujeme k tobě jít.“
Musa: „Ale tady to pro vás není dobré, jestli chcete, pojďte ke mně!“
J a L: „Ale my nechceme, zůstaneme tady, chceme si prohlídnout město, díky.“
Musa: „No problem, jestli chcete vidět město, klidně pojďte ke mně a pak si prohlídněte město.“
J a L: „Fakt dík, nezlob se, ale my k tobě opravdu jít nechceme, vyhovuje nám to tak, jak to je. Teď se doflákáme, prohlídnem si město, zajdem na pláž a večer na koncert.“
Musa: „Great! Takže teď pojďte se mnou, jestli chcete, pak můžete dělat všechno to, co jste teď říkali!“ …a tak dále ještě půl hodiny…
Už odešel, výměnou za telefonní číslo. Zvláštní, možná byl jen pohostinný, ale takovým dost nepříjemným způsobem.
Jo, a k těm tvým invektivám, Vojtíšku. To, že řeknu, že si o sobě myslím, že su v podstatě parádní baba, neznamená žádnou fatalitu, nýbrž zdravé sebevědomí, víš? A navíc je to pravda.
L: Se hned nerozčiluj, každej sme uzavřenej ve svý egokrychli, takže co? (I-DEATH, Jámor neexistuje.)
Janča mě kazí, už mluvím jak dlaždič!
LAWRENCE F.: (blížíme se k San José)
„Co mohla říct medvídkovi z dětských her
co mohla říct bratrovi
co mohla říct matce
po té chvíli kdy ležela opilá
na ohnutých květech na horkém břehu
řeky kde kapradí zmalátnělo v poryvech
milencova dechu
a ptáci zešíleli a vrhali se střemhlav
ze stromů a zobali ze země ještě teplé
rozstříknuté sperma!!“
Všichni černoši jsou flekatí a rozhodně nejsou z melounového cukru!
J: A můžou černoši do Koprlandu? Já bych jim to teda povolila, ale nesměli by mě zvát domů:-).
A zítra s tím San José bych si nebyla tak jistá. Sice je to jen 200 km, ale cestičky jsou klikaté a nedálnicové, stačí si vzpomenout, jak dlouho jsme dnes překonávali 50 km z Mar menor. Tož třeba jo. A už teda to vypadá, že nestihnem hory, to je škoda. Ledaže bychom si odpustili Almeríu, města většinou stejně stojí takhle na chvílu za prd. Ale zas esi se jí říká „sestra Granady“, asi by to stálo za prozkoumání… We’ll see.
Hehe, Lanďák dělá sklapovačky:-). Prý jsem mu měla každý večer připomínat, ať cvičí, já na to teda vždycky zapomněla. ale ani seřvaná jsem nebyla, tak to asi není tak důležité:-D.
Hehe, další černoch – a pořvává na Lanďáka: „Hey, hippie!“ Takže Vojta zítra míří mezi své:-).
Jo, a u Mar menor jsme pouště nenašli, v první restauračce, kde jsem nabírali vodu, se nám vysmáli, že ve Španělsku hledáme poušť marně, ať prý jedem do Maroka… Tak jsme se na hledání vyprdli a radši pokračovali v cestě.
A taky bych chtěla aspoň EGOkouli, jsou sympatičtější než EGOkrychle. Navíc jsme se shodli, že koule už mi asi nenarostou, tak bych měla aspoň jednu velkou:-).
A co ta avízovaná prohlídka Koprlandu? Kdy se konečně naši čtenáři dozví, jak to tam vypadá?
Lanďák: EGOkouli klidně můžeš mít! Ale já mám dvě! A řídím svět svou kukuřicí!
Je tak půl sedmé a jsme konečně na pláži. Kousek za přístavem,
kamenitá, jen pár lidí, studená voda. Paráda. A taky se potápíme s plaveckýma brýlama a hrajem si na hloubkové průzkumníky, ponorkové kapitány Jany FloriJány. A pak vám o tom budem třeba vyprávět.
L: Dneska je hodně vyklidněnej den, co?
J: Pohodička, ještěže umíme nespěchat:-).
L: LOĎ, daleko od přístavu, v podpalubí jsou jistě opilí námořníci s naběhlými pyji a čekají, až se loď vylodí a jejich sperma zaplaví přístavní slumy. (Já jsem toho Ferlinghettiho neměl číst.)
J: Raději jsem neměla ten román, co? Ještě se podporuj v úchylárnách tou četbou! Esi já ti nezačnu předčítat Melounový cukr, abys byl trošku poetičtější!
L: To bys mohla, to dělala Kája, ale nerad se opakuju…
Nebo je to loď Komerce? Hypotetická Janča se ptá: Co je to, loď Komerce? L: Víš, snažím se žít trochu jiný život, poslouchat zajímavou hudbu, číst hodnotnou literaturu (Janča: No, hlavně, že jsi posedlý Ferlinghettim.), chodit na ART-FILMY, žít nějak jinak, alternativně, řekl bych, ale co když to bude číst Jan Florián? Jenže někdy to není snadné, protože svody reklam, popových popěvků, videoklipů a brakové literatury jsou lákavé. Nemluvě o hloupých hezkých puberťačkách a dalších svodech. Tak sem si řek, že by nebylo špatné mít takovou svou tajnou loď Komerce, kde by se člověk choval jako totální zhýralec. Poslouchal Backstreet boys, balil hloupé mladé krasotinky, četl Viewegha a díval se na Petra Novotného.
Ale co, je to blbost. Já viděl věci, kterým vy lidé neuvěříte, paprsky dopadající na leštivý povrch Cartagenského moře. A všechno, všechno v tomhle okamžiku zmizí se mnou v moři jako slzy v dešti. Čas odejít… ŽBLUŇK. (LANĎÁK ZA POMOCI BLADE RUNNERA)
J: A Vojtíšek jde zase objevovat podvodní svět… A zpoetičtil se nám, chlapec. To je dobře, že to umí, že bych to taky zkusila? No, uvidíme:-). Teď jdu pod tu naleštěnou hladinu.
L: Vařím, óó, vařím!!
J: 2 minutes despues: nevaříme, Lanďák vylil z ešusu poslední vodu… A teď trp!
L: Co dodat. Minutu extaticky jásám z náročné práce (kuchařské umění) zapálení hořáku a za chvíli to už celé převrhnu. Někdy uvažuju, proč je můj život sérií skečů z filmů Pierre Richarda či Laurela a Hardyho.
Právě jsme si dali dvě pivka, cena 1 Éčko. A zkouknuli fotbal o třetí místo – příjemné. Jsem zvědav na festival.
PŘELOŽ TUTO VĚTU: Janča volá na kari a kari neodpovídá! Španělština pro samouky.
J: A Lanďák nemá rád štípání do zadku! SVĚTE DIV SE!
L: Guadix, nebo tak nějak. Skalní městečko s vyprahlou pustinou vůkol.
Jak jsme se sem dostali? Por autostop. Chtěli jsme k hipíkům a místo toho si je stopli. I když tak úplní hipíci to nebyli. Ale rocková muzika tekla proudem, slečna balila jednu hašišovou cigaretu za druhou. Pěkně se smála. Věčná škoda, že jsme jim neuměli říct, jak skvělí jsou a pokecat. Mé zhulenecké pokusy končily někde u Yo soy dessertio, YO SOY MONTAŇA, SOY ESPAŇOL. Uááááááá. Což příliš neocenili. Tak jsme tu v jeskynním městě, kde jsme vůbec nechtěli být, to mám na cestách nejradši… Spontánnost, náhodu. A to je naše společné GUSTO. Janča je dnes opravdu prima caballero. Musím jí začít trochu lichotit, aby se mnou ještě někam jela. Ne, ale vážně je fakt fajn, objektivně posouzeno. Kdo říkal, že si budem lézt na nervy? Hlupáčci. LOCOS!
Vaření čočkové polívky, komediální scénka č.2. Janča vaří vodu asi minutu: „Né, abys to, Lanďáku, zase rozlil!“ (Pár vteřin poté sama ešus převrhla. Jo, jo, jak typické! Takže oprava: není to úplně ideální žena:-))).
J: Tak jsme včera byli v té Cartageni na koncertě. Z pláže jsme zamířili rovnou na kopec do amfiteátru, zjistili, že vstupné teda není 12, nýbrž 15 éček, chvilku váhali, ale nakonec do toho šli. A dobře udělali. První kapela fakt stála za to – world music se zpěvákem, který měl hlas jako Phil Collins a zpěvačka byla černoška s obrovskou prdelí, kterou vrtěla jak o život, výbornej saxofonista aj všichni, velká paráda, spousta energie.
Další dvě kapelky už teda nic moc, aspoň podle mě. Druhá byla dost pomalá, s afektovanou zpěvačkou (i když celkem pěknou, možná právě proto) a přišla mi bez obsahu, jen doprovodná zpěvačka byla parádní. A třetí byli tři drsní černí hiphopeři, což mě bavilo tak prvních pět minut. Ale celkově atmosféra rozjařená, tetky tancovaly ostošest, lidi proudili a usmívali se, impuls z prvního čísla přetrval. Akorát to celé typicky španělsky začalo v jedenáct, takže jsme z počátku hiphoperů odcházeli o půl třetí vyhledat si spací místo směrem na Almeríu.
(Lanďák prý souhlasí.)
Dnes jsme vstali podivně brzo – asi v půl desáté, dojebali jsme se na výpadovku na Mazzarón a hned tam jeli. Odtamtud jsme měli namířeno po pobřeží na Águillas, ale rodinka s malou Melissou nás vzala do Lorcy na benzinku, do vnitrozemí, odkud vede na Almeríu dálnice. A tam přijela děvenka s hošíkem (Cécile a Juan), co jeli na Granadu, tak jsme se rozhodli pro malou okliku a vysednutí v Guadixu, kde je slavná jeskynní kolonie.
Už to máme prolezlé, nádhera. Teď si dávám druhé pivečko, Lanďák po prvním nakupuje – a opět vyrazíme na tu Almeríu, tentokrát z druhé strany. Třeba už se tam trefíme, hihi.
Ty hory tady jsou neuvěřitelné. Je jich plná Andalusie, všude samý hrbek a jsou mohutné, majestátní, červené, žluté, šedivé…
A u jeskyň byla spousta dobrot, abych nezapomněla. Mandle, fíky (nezralé), jabka, meruňky… A tak. To cestování je zkrátka paráda. Je teda čím dál větší vedro (teď je asi pět a peče to jak sviňa, dokonce aj Landy se dnes dvakrát namazal:-)), ale je to poznat i na povaze lidí, které potkáváme. Jsou srdeční, vstřícní, vysmátí, k pivu podávají zadarmo chipsy, buráky a olivy (málem jsem na to už zapomněla), berou i neklasičtí řidiči (rodinka s děckem, starý manželský pár) a vůbec.
L: Nesmíme čučet na stupidní seriál ČARODĚJKY jen proto, že je zaplá televize!
Když se vrátím ke koncertu, tak paráda. Je vidět, kolik udělá profesionální, možná trochu snobská organizace. Amfiteátr na největším kopečku s nočním výhledem na celé město. Pěvecký sbor, profesionální osvětlení a Phil Collins!
Co dodat k černoščině tunové zadnici, frontman (woman) je vždycky sexy, když zpívá dobře a umí lidi rozproudit. V tu chvíli bych ji fakt chtěl jako ženu! SÍLA, CO?
K horám. Je to magické, z obou stran vylézají skály, pak tak nějak přirozeně navazují vzrostlé skalní domky a pak najednou centrum města. No a na konci je vesnice a opět začínající Sierra Nevada a jeskynní vily.
Když jsme dnes jedli opřeni o jeden skalní domek, připadal jsem si jako kdyby mě někdo vrátil o tisíc let. Měl jsem sto chutí vstát, omotat se kožešinou, sebrat pazourek či kopí a vydat se na lov. (Vzpomínám na Korčeka, nejvíc sexy neandrtálce, jakého znám.) Hory. Škoda, že letos už je nedáme. Dal bych si Mulhacén. Ale dost keců, Guadix je horký, vyprahlý, sexy ostrůvek do jiných časů, časů, kdy ani Ferlinghetti, ani Freud nevydávali své inspirativní sperma plky.
J: A k dalšímu pivu nám paní donesla směs pražených ořechů, tak to už je vrchol, já NIKAM NEJEDU!
L: A Manu Chao z velké obrazovky v baru u náměstíčka dál zpívá: „Že ne tém plý, tu ležú jú!“ „KING OF THE BONGO“
Cožpak nemáme dost vůle ignorovat jednu zářící obrazovku?
J: Budeme ji ignorovat! Teď!
11.7. ráno, San José
Poprvé jsme spali na pláži – teda spíš u pláže, ubytovali jsme se na střeše jednoho vymazleného bílého domečku,
nikdo nás zatím nevyhazuje, neokradli nás a dobře se tu snídá. Lanďák si zrovna čistí zuby mým kartáčkem, svůj nemá už od Benidormu, je to ťulda (Lanďák: SEXY FRAJER).
Včera jsme se vydali přes kopečky ke Cabo de Gata
a odtamtud až sem, už jsme teda byli poinformovaní, že žádnou hippie vesničku nemáme čekat, bo ta je v San Pedru, ještě takových 50 km po pobřeží na sever… Když ono se to jmenuje všecko stejně, samí svatí, kdo si to má pamatovat? Ale nevadí, je tu krásně. Celý den bylo minimálně 40 stupňů, chvilkama možná i víc, takže se Landymu samozřejmě totálně rozteklo nově zakoupené máslo, poletují teď kolem nás milóny much, legrace:-).
A čeká nás třítisíckilometrová cesta domů – na Vůdštok a na Pohodu – to bude asi celkem mazec. Opakuju si svou mantru (Vojtíšek si ji našel na začátku cesty, já na konci, och, jak symbolické):
Stopovací Bože, jestli jsi,
přej nám dobré stopy domů.
Stopovací Bože, jestli jsi,
přej nám dobré stopy domů.
Stopovací Bože, jestli jsi,
přej nám dobré stopy domů.
Stopovací Bože, jestli jsi,
přej nám dobré stopy domů.
Snad to půjde. Kdybychom dnes večer byli někde u Barcky, bylo by to super…
L: Bylo by to kráásné, bejt melodií tónů,…………a ocelově zvonit… óó, to bych si tak přál!
Včerejšek se opravdu vydařil. Jasně, ti hipíci mě trochu mrzí, ale což! Vzal nás nějakej poblázněnej sportovec. Našli bychom společnou řeč, nebýt jazykové bariéry, ale i tak to šlo. Nakonec nás svezl až do svého oblíbeného baru,
kde nám objednal pivo, chobotničky (pulpas) a ryby. (Stejně je to fascinující, že jsme si s ním vydrželi dát asi 3 piva a komunikovali jsme v podstatě jenom rukama a několika základníma slovíčkama.) Milej chlapík, od 52 let prý nepracuje. Což tak nějak souvisí s dalším heslem této výpravy: NO TRABAJO, VIVO!!
Koupání bylo nádherné a večerní-noční procházka horami podél pobřeží kouzelná.
Spousta brouků, většinou mrtvých, na nich kopa mravenců, jeden kdysi snad jedovatý had. Dvě hipísačky šplhající na jedinej písečnej kopec v okolí (takovou dunu). Měly kytary a spoustu chlastu, říkal jsem si, že by nebylo špatné se přifařit a poslechnout si noc plnou zpěvu a španělských odrhovaček.
Nu a potmě, již notně unavené nás nabrala taky nefalšovaná hipísačka s děckama, moc fajn ženská. Pak už jen opět zbývá obdivovat Janinu drzost, se kterou nacpala číšníkovi z restaurace do mražáku naše teplé víno. Čekali jsme, než se vychladí a dali jsme si pivo. Asi stárnu, ale na tohle už jsem fakt měkkej, trochu jsem se styděl.
J: Uááá! Poslední moře! :-( Aj slzička by ukápla. Vojtíšek si dal posední hloubkový ponor za Jana FloriJána a už se oblékáme, já si dám asi ještě poslední cigárko s výhledem do nekonečna a šup šup na stopa na Murcíu.
Ani jsem si letos nekoupila náušnice, nevím, jestli to není hřích, který se mi ještě vymstí…
Dvě zásadní rady do života:
1. Najdi si (popř. udělej si) svého Lanďáka.
2. Vychovej si svou čtrnáctku.
ad 2) u mě tu výchovu (vařit, uklízet, neodmlouvat) někdo zanedbal, tak už mi zbývá jen milovat své opálené a opískované nohy:-).
Zdá se mi to, nebo fakt vidím Afriku?
Vojtíšek už asi popadesáté ztratil svou gumičku. Co dodat? Buzna:-)!
Tak máme prvního stopa na autovíu a loučíme se s tímhle nádherným kouskem země. Minuli jsme odbočku na Almeríu a Cabo de Gata, otočila jsem se nostalgicky pro poslední pohled na Bílé město a po lýtku mi skanula slza potu. Pláču celým tělem:-).
Hehe, Bílé město, v rámci Středozemě bych ho pasovala spíš do Granady, my teď jedeme někde z Unbaru, Sierra Nevada a ostatní hory nad Granadou-Minas Tirith jsou Rohan, nad nimi Madrid – Sarumanovo sídlo plné civilizace, na západě, v zelené Galicii žijí hobiti, v Pyrenejích trpaslíci. A daleko za mořem, v Novém světě je elfí země – aspoň dřív to tak mohlo být vnímáno, pravý ráj:-).
(L: Dle Sapkowského moderní interpretace jsou elfové neskuteční náfukové, to by sedělo.)
J: A kam se vlastně poděl Mordor? Murcía? Je fakt, že hnusný město je to dost:-). Ale ne, ve Špáňu pro Mordor není místo. Och , jak jsem sentimentální:- ))).
L: San José bylo místo plné sympatických přestárlých hipíků na straně jedné a léčících se důchodců na straně druhé. Pozorovat bandu důchodců-chodců, pohybujících se furt dokola z bodu A do bodu B a zpět, bylo jako pozorovat nevyhnutelnost své vlastní senility a smrti.
Zapomněl jsem jednu pohádku, kterou jsem vám chtěl říct, ale co už. Vezeme se s příjemnou dvojicí slečen poslouchajících převážně HIP-HOP. Řidička es muy sympática, protože má krásnej indiánskej copánek, který si pořídila v San José.
Druhá slečna ho má taky, ale je na ní vidět, že jí tygři sežrali rodiče a pomáhali s násobilkou v zemi melounového cukru. Ta pohádka možná byla o národu malých lidiček, trávících svůj krátký život zlézáním písečných dun s kytarou na noční ďábelské ohnivé flamengo. Ale už jsem to fakt zapomněl, tak je to fuk.
Spěch. Stres. Základ „duše moderního člověka“, řekl by jistě Jung. Janča to zvládá lépe a je v klidu. Bude to boj o čas – abych stihl fesťák, musel bych být tak do 12:00 AM v Praze (14.7). Uvidíme, karty jsou rozdány. Kostky vrženy.
„Life! Roll my dice. You said this movie was mine
and then you came and changed your mind! (Verve) (Lanďáku, vyser se už na ty kecy o hudbě!)
Chvilka špatné poezie: Španělé zpívají MI CORA SON MI CORA CORA SON, MI CORA SON. Však chtějí tě jen, chtějí tě jen, připravit o patizón! (Cesta z města)
J: Míjíme Murciu-Mordor a co nevidíme: obrovská špičatá a temná pevnost se tyčí před námi. Barad-Dur, Sauron stále úřaduje na světě! S konverzačními tématy jsme na tom po tolika dnech spolu dost špatně. Právě vzpomínáme na vyjmenovaná slova po m. Jako třeba lyže! No tragédie.
L: Jančo, napiš to o těch očích, jo!
J: Jo, to napíšu ráda. Náš akční Gatovský amigo Antonio (čekal v té hospodě na pořádný vítr na surf, filuta) nás u pivečka pochválil, že jsme si udělali pěkné oči. Já bystré, Landy analytické („Tu sabes!“). Tož dobré, ne? Zkrátka jsme asi muy inteligente, na první pohled:- ).
Stres? To slovo neznám. Myslím, že když se zas někde debilně nezasekáme, měli bychom to za ty dva dny v pohodě stihnout. A dnes snad taky ještě nejsme u konce, návštěva u Juana je asi blbost, ledaže by náš někdo po cestě na Gironu poprosil o půlhodinku strpení, že si potřebuje něco zařídit v Sant Sadurni. Škoda, moc ráda bych ho pozdravila, no tak aspoň napíšu a abrazos budou příště. Jsem plná optimismu a touhy dostat se co nejdál. Hodlám věřit, mávat, usmívat se, být akční. Snad mě to nepřejde ještě dneska.
L: Pohádka o nervózním stopaři Lanďáčkovi:
Stojí Lanďáček u cesty a stopuje. No tiempo, spěchá. Málo aut, stmívá se, před očima vize kamarádů bavících se bez něj. Jsou tak daleko a on chce být s nimi. Taky máte někdy ten pocit, že na téhle akci musíte být, že tam bude tolik skvělých lidí, že se vám zdá, jako kdyby ta kalba byla smyslem vašeho života (Vojtíšku, měl bys vyhledat pomoc u nejbližší contra-alcohol stación! = pozn. tzv. „slušného já“ a nyní zpátky k pohádce).
Smutný a sklíčený si sedne a ubalí si veliké brko. Pořádně si sedne, zahulí, očička se mu rozsvítí jak lampióny a chce dál stopovat. Najednou: „prásk!“ a zjeví se mu Paulo Coelho.
„Čau Paulo, mi amígo! To je ale překvapení. Chtěl bych se tě zeptat na tolik věcí, ani nevím, kde začít.“
Paulo ho přeruší: „No tiempo, Lanďáku. Ve zkratce, kurva, když něco chceš, tak se spojí celej vesmír a splní se to, pyčo!“
Lanďák: „Ale já tomu nevěřil, já myslel…“
Coelho: „Už mě to nebaví, zjevovat se furt těm zhulencům, kteří neví jak dál. A vždycky to jsou takové pičoviny. Ta jejich touha násobená tím hulením je tak silná, že by člověk čekal, že jim umírá matka, chcou se zabít, nebo tak!! Ale néé, to buzna akorát nestíhá kalbu. Já bych tyhle lamy mrdal kaktusem do prdele!“
Prásk. A Paulo najednou nikde. Svět se ponořil do tmy. Nakonec konečně otevřel oči. Lanďáček se probudil a posadil se na silnici. Chtěl začít znovu stopovat. Tu si uvědomil, že cítí nepříjemnou bolest okolo řitního otvoru. Šáhl si za trenky, zakřičel bolestí a vytáhl dlouhý, špičatý trn.
J: Taky psala Reňa, že volal Pascal a těší se na nás, prý nám snad i sehnal práci v horách, to by bylo teda fakt bájo!!! …ale to sem nepatří: -)).
S Lanďáčkem jsme se shodli, že jsme si to Špáňo dali pěkně, za tu chvilku, co jsme tu, jsme viděli a zažili spoustu věcí, prostřídali prostředí, bylo to různorodé a všude parádní svým způsobem. A ty hory, kua!!! Ale už se zorientuju někam jinam, ať z Evropy kromě Špáňa neznám jen cestu po dálnicích.
L (evidentně ve formě, stále zhulenej na prach): Dobrý den, můžu vám aspoň poslintat batohy?
J: Ne, děkuji, jste moc hodný, ale mně se můj batoh líbí tak, jak je.
L: Váš batoh, to není dobré, tak jak je. Not gůůůůt. Já ho poslintám!!!
J: Opravdu jste moc hodný, ale já nechci mít poslintaný batoh, děkuju. To nám dneska pěkně svítí sluníčko, že?
L: Hm, a co batoh, ten vám poslintat mohu?
J: Ááááááá!
Ještě jsme vlastně neřekli, jak to bylo s tou Almerií. Tak tedy: v Guadixu
na dálnici jsme se maličko zamotali opačným směrem, ale nakonec se to všechno zvládlo, rodinka nás vzala zpět, vysadila nás u sjezdu a nájezdu na správné straně, bohužel tam nikdo nejezdil, tak jsme museli na dálnici. Po chvíli zastavil sympatický chlapík, co pracuje v Cabo de Gata
(L: Díky mně se spojil celý vesmír a jako fakt to dost bolelo, jestli mi rozumíš, kámo??)
a vzal nás do Almošky. Ocitli jsme se tam už celkem pozdě, ale stihli jsme ještě všecky penalty finále mundialu. Taloši, hm. Bylo mi to vlastně celkem jedno. (V Cartageně jsme zas sledovali úryvek zápasu Portugalsko-Německo a později se od řidičů dozvěděli, jak to dopadlo.)
Prohlídku města jsme se rozhodli odložit na zítra, bo už jsme byli celkem ucaprtaní, vydali jsme se na vyhlídnuté spací místo, kde se po ránu kolem nás prošlo stádo mektajících koz a pasák se psem. A než jsme skutečně vstali, šli zase zpátky z pastvy, legrace.
Almería je pěkná, ale tak hezká jako Granada mi nepřišla, ani jako Cartagena.
Ale zase jsme to s těma památkama moc nepřeháněli, celkem rychle jsme se vydali nakoupit a stopovat na Cabo de Gata. Na předměstí jsme se pováleli na pláži a vyčvachtali, pak se pomalu sunuli za město na benzinku, kde nás už nabral Antonio a zbytek zhruba znáte – hospůdka 6km od majáku, pivečka, chobotničky, ryby a veselé kecy, zejména tělošpanělsky, pak chvilka chůze,
další koupačka, výstup k majáku, při čemž jsme chytili stopa, faro, milá slečna u informací a Parque national Cabo de Gata. Krása.
Hehe, máme to přehledně, co? Po přečtení tohoto Fórníku bych asi ani já nebyla schopná říct, v jakém pořadí jsme kde byli;-)). Což je ale stejně fuk, tak co.
L: Kurva, postmoderna, ne? Už si někdy poslední dobou četla/viděla příběh vyprávěný normálně a chronologicky???
J: Já se na postmodernu můžu víš co, jak kdybys nevěděl, co si o tom myslím. Dodatek k tomu šampionátu: je dobře, že to není jak český Anděl a nevyhrávají to pořád ti stejní. Ještě, že ta Brazílie vypadla:-))).
S kočkama jsme dojeli na benzinku před Valencii, kde jsme narazili na dva Čechy v kamionu jedoucí do Česka. Ten z nich, který s náma mluvil (zeptám se ho španělsky, jestli nejede na Barcelonu a on česky odpoví: „Nejseš Polka?“:-D), byl ale poněkud zmatený, tak jsme šli za druhým a dozvěděli se, že náklad, na který čekají, můžou dostat taky až za dva dny. Tak jsme si na ně vzali číslo, kdybychom se nemohli hnout z místa, že napíšem.
A už s týpkem španěláckým frčíme před Sagunto na další benzinku, kde nás nabírá parádní pán – Siso nebo tak nějak, spinningový instruktor – a to až do Barcelony. Uměl anglicky, tak jsme parádně pokecali, valil stopadesátkou a v Barcce jsme byli natošup. Akorát jsme jeli pobřežní dálnicí, ze které není vidět Sant Sadurni, fňuk. Vysadil nás na barcelonském okruhu na benzince směrem na Gironu. Byla sice plná kamionů, ale všichni spali, nebo jeli jinam, nebo chtěli vzít jen jednoho („Y tu amigo es la chica o el chico?“ „El chico, pero es muy bueno, allegre y sympático!“ „No, no, es no possible, solo una persona!“ „Y sí es la chica, es bueno?“ „Sí, claro!“ Jak říká Lanďák: mrdky!).
Zkoušeli jsme to celkem dlouho, asi do půlnoci, osobáky tam moc nejezdily, ale sem tam něco jo. Nakonec jsme to zabalili a šli si lehnout na kopec nad benzinkou, kde byla pro změnu spousta mravenců, takže jsme zas celí poštípaní. Krom toho tu Landy nějak špatně spí, tak má obrovské pytle pod očima. Ráno jsme se s pomocí sympatického Giroňana odjebali na benzinku asi 40km před Gironou a tam jsme potkali dodávku se třema Ukrajincama jedoucíma do Saint Tropéz. Tedy frčíme, necháme se vyhodit na benzince někde u Montpellieru nebo Nîmes. Snad to dál půjde, je tak osm ráno, to Německo dnes večer zní celkem reálně.
Mimochodem z Landyho se stal opravdový přírodozpytec, včera pořádal mravenčí zápasy o kukuřici, pozoroval jejich dálnice a podobně, ale o tom ať vám poví sám, co já vím, na co přišel.
L: Vážení přátelé, jsme přímo na místě, je třeba vše ještě důkladně zanalyzovat. Vše je třeba důkladně probrat s předními alko-biology (Kakáč, Jájin, Geňa).
Je neuvěřitelně fascinující, že koncentrace mravenišť u benzínové stanice je hrozně vysoká. Proč? Jako pokus jsem rozsypal zkaženou kukuřici a sledoval je. Jakmile mravenci kukuřici našli, okamžitě poslali nejrychlejšího informátora do mraveniště a za chvilku už se vytvořila klasická dálnice směřující k zrnkům. Zrnka však byla příliš těžká i na tyto pověstné siláky. Ti největší byli schopni se zrnkem kousek pohnout, ale nikdy by je nedotáhli až do mraveniště… O každé zrnko byl boj, páč každý se chtěl v mraveništi vyznamenat. Nakonec každé táhl vpředu (zadečkem přilepenej k tomu zrnku) ten největší silák a další dva či tři mu pomáhali tlačit zezadu. Po zrnku většinou lezli malí mravenčíci, marně se snažící být nějak nápomocni. Pár zrnek jsem jim rozpůlil, aby se mohli vyznamenat i jednotlivci. Bylo úžasné pozorovat jejich energii a vůli. Nakonec jsem jim hodil i zbytek kus-kusu. Ale chytří mravenci poznali, že co k sakru s kus-kusem? Kus-kus zkrátka žere akorát speciální druh lidí – Janica a jí podobní. Byla škoda, že ostatních mravenišť jsem si všiml až později. Bylo by úžasné hodit kukuřici přesně doprostřed, na hranici dvou teritorií a pozorovat obrovskou bitvu o kořist. Takhle mě napadlo akorát nabrat obrovského mravence z konkurenčního mraveniště a dát ho k jednomu zrnku. Čekal jsem, že se požene zpátky pro ostatní a pak se strhne mela, ale bohužel to byl bojovník, takže se vrhl na 3 nepřátelské mravence a pokusil se jim, blázínek, zrnko sebrat. Zajímavé je, že mravenci nebojují jako tým, jako třeba včely. Takže se s ním serval jen jeden obrovitý mravenec. Koukli se na sebe v posledním nenávistném momentu a pak se na sebe vrhli. Váleli se a zmítali. Byl to krutý boj a střídavě vedl ten a pak zas ten. Občas se do boje zapojil jeden malej mraveneček a snažil se pomáhat, ale byl opět spíše na škodu. Bitka trvala dlouho, ale konec jsem se nedozvěděl. Janča, zatímco jsem progresivně studoval a pozoroval, trapně vařila a stopovala a nyní zavelela k odchodu. Stejně už byla tma, nic jsme nestopli a šli spát. Ráno nebylo na louce jediné zrnko kukuřice. Kluci si museli dát drsnou noční šichtu. Miluju mravence a vůbec, jste buzny jestli vás to nebavilo!!!
Řidičovy anekdoty:
Učitelka: Co ty si, Pepíčku, myslíš o té antikoncepci?
Pepíček: Je to na nic.
Učitelka: Jak na nic, jak to myslíš?
Pepíček: No, jak bych vám to řekl. Zkoušela jste někdy hrát v palčákách na housle???
Tak jsme jednou jeli tady ve Francii s kolegou a on že má hlad. Široko daleko žádná benzinka, tak jsem to hodil na nouzové místo naproti 800m hluboké propasti. Já furt jezdím okolo, ale nikdy jsem se tam nekoukl. Tak jsem se šel posadit na tu kamennou zídku u toho. Sundal jsem si boty, aby mi tam nespadly a kochám se… Najednou policajti s psychologem, někdo jel kolem a zavolal je na mě. Hned jsem pochopil a dělám jako, ať ke mně nechodí a tak. Tak se ke mně nakonec dostali, pevně mě chytli a už jsem seděl. A nechtěli si to nechat vysvětlit!!! Tak jsem tam byl hodinu zavřenej v cele, než přišel hoteliér, vysvětlilo se to a hodili mě zpátky do auta.
13.7., poblíž Besançonu
Krásné spaní hm… Francouzský háječek, zelené stromy - buky, skoro jako doma. A žádný hmyz ani bagr, dálnici neslyšet.
J: Ptáte se, co je to za řidiče, co nám vypráví ty fascinující historky? Z Montpelliéru nás vzal německý kamioňák žijící se svou ženou Ekvádorkou Esmeraldou ve Španělsku. Hodil nás k Montelimaru na kamioňáckou benzinku, kde potkal kamaráda, co nás měl hodit na další benzinku poblíž Lyonu. Šli na kafe a my se zatím rozběhli očekovat kamiony a Lanďák našel Čecha, co jede do Prahy. Tak jsme se rozloučili se Španělo-Němcem a namáčkli se k Bohoušovi Františkovi, který se opije jen jednou za rok a to vždycky na Františka, na Bohouše nikdy. Jedem pomalooounku, ale snad jistě.
V OSM máme být prý v Rozvadově. Na noc jsme to zabrali na 9 hodin pauzy do lesíčka a už si to zas šinem na Mulhouse a posloucháme historky z Ruska, Číny, o mrtvých Ukrajincích za Uralem převážených přes hranice apod.
A máma povídá…
A já páááám…
A ona pááááá…
Kafíčko jsme dostali, od slovenského súseda domácí bochte k snídani… Nevím, nevím… jestli já se nestanu kamioňačkou…
LANĎÁKŮV A JANČIN ETYMOLOGICKÝ SLOVNÍK:
„ležet ladem“ – ze Španěl. el lado = bok
„běž do kelu“ – německý Kehl je táááááááááááák daleko…
„to je rapl“ – francouzsky Rappel= pozor
Jo a další poznatky:
1) Lanďák má pouze atraktivní kamarádky. (Jsem polichocena, hehe.)
2) Lanďák má pouze nezodpovědné kamarády. (To jsme na tom, až na pár výjimek, stejně.)
L: Country chovinist‘s hit:
Sám si vařit, sám si prát,
jó, na to se mám příliš rád…
Pan řidič pokračuje v krasosmutnících historkách:
Tajný převoz zastřeleného Ukrajince přes ruské hranice. Šílená záležitost, kdy se nechal někde na Sibiři překecat vod rodiny, která chtěla pohřbít svého příbuzného, v jehož smrti měla prsty ruská policie. Voni zrovna převáželi nějaký maso, měli tam mrazící box, tak tam šoupli i Ukrajince, dostali sice od rodiny docela slušnou sumičku, ale kdyby se na to přišlo, tak je nejspíš čekala voprátka.
Další na pořadu byly historky á la něco je zakázáno, just to zkusím. Plavání při zákazu koupání, které skončilo málem tragicky, ubití divočáka heverem, převálcování syna náklaďákem (tohle patřilo do těch smutnějších historek, syn je v pořádku, jen na kariéru fotbalisty může zapomenout), výchova švagrové, mamko, ty ten paraglajd zkusíš, ať chceš nebo nechceš, bungee jumping do řeky ve smokingu se všema věcma v kapsách, opilecká o třetím schodu jako nedosažitelném bodu po návštěvě Hustopečí.
Janča tvrdě spí, protože zrovna nekouří. Ale to je dobře, protože s panem řidičem Bohouškem okukujeme exponáty z muzea tanků a letadel. A to je přece kurva chlapská doména!
To by tak hrálo, aby si Janča s náma chtěla hrát na vojáky!
Není nic krásnějšího než pohled prasáckého německého řidiče kamionu, jak se potutelně usmívá a hladí si svůj bachratý pivní břuch. (Patrně myslí na pivo, wurst a české prostitutky a nebo na všechny tyto propriety.)
Mravenci, mravenci a zase a zase mravenci. Jaký význam, jakou spojitost mají s naší cestou? Co je to za symboliku? A proč kurva mají křidýlka?
J: Lanďáku, právě přemýšlím, jestli ti mám nechat tvé pravopisné chyby, až to budu přepisovat, nebo ne. Jak se na to díváš, chceš být autentický?
L: Eh, no jako každá autentičnost má své meze.
No vidíš, Jani, to mě nenapadlo, mohli jsme si dát jeden den, kdy bychom spolu nemluvili (takovej bobřík) a komunikovali bychom spolu jen přes Fórník.
J: To nezní vůbec špatně, ale ty bys to stejně nevydržel.
L: Hovno, ty bys to nevydržela! Ne nadarmo tě kyjovští indiáni přezdívají „Dunivý kaňon“, či: „TA, CO TANČÍ SE SLOVY“!
J: Che, nezapomeň na Průdů a Paní Povídavou! Ale už i Jan FloriJán pochopil, že to sedí celkem málokdy/nesedí vždycky. Já jsem totiž náhodou tichá, jemná a rozjímavá duše, víš? Víte, proč si Lanďák nechal ostříhat dready? Brzdilo ho to při plavání!!!! :-DD
L: Řidičské anekdoty: - Dáme tomu ČOUDa a ono to pojede. Věčně to opilý kamioňák, kterému říkali ČOUD. Vyšel jednou ráno z hospody, dal tomu ČOUDa a vysypal z kamionu traktor do zatáčky.
- Flegmouš Michal:
Boss: „Michale, Michale, kde máš papíry? Kde máš kurva ty papíry od zboží?“
Michal: „Nekřičte na mě, já jsem jinak nervózní a nic nenajdu!“
Boss: „A kde máš ty desky, co jsme ti dali?“ (Dostal speciální desky na dokumenty, aby furt něco neztrácel.)
Michal: „Asi se mi nějak vytratily…“ (Desky propil ve Španělsku.)
- Čoud a Michal, alias PAT a MAT si vzali na cestu do Španělska litrovku fernetu. Ožrali se, vjeli na kamioňáckou váhu, ale pak se to všude hemžilo poldama, takže se báli sjet z váhy.
Museli požádat kolegu, ať jim z váhy sjede a chlastali ještě další dva dny, než byli konečně jakžtakž střízlivý a schopní odjet.
„Kreténi, jak můžete tolik chlastat, když řídíte?“
„Nám nefunguje topení, my topíme fernetem.“
- Po 3 dnech kalby, kdy se pan řidič neukázal doma, si ho šla žena vyzvednout do hospy.
On: „Klid, Helenko, máme tady karty a hlavně, že hrajeme ten mariášek, no ne?“ (Karty letí do krbu.)
On: „No s těma kartama, to nám Helenka dělat neměla, že chlapi?“ (Taktika řízků a bramborového salátu na ožralé chlapy.)
- Šéf lítá po dvorku jak postřelené kuře. Ach jo, to zas bude…
- Bohouš v hospodě vypráví o cestách:
A já pám: „Jsme ve Španělsku kucíííí a…“
A starej Šmulda páá: „Hm, tak HREJ!“
A já pám: „A jsme ve Francii…“
A starej: „Hm, tak hlavně hrej!!!“
A já pám: „Kluci, koukněte na tuhle fotku, jsem vyfotil mimozemšťany (atrapa létajícího talíře vyfocená tak, že to vypadá reálně, všichni chlapi čumí)…
A starej Šmulda (Karel Kabeš): „Esi říkáš, že tam byli marťani, tak tam byli marťani, teď hrej!!!!“
Komančské historky:
- Barák, tvárnice za bečku a bečka byla zadara od sládka.
- Okresní tajemník KSČ, který vymetl zatáčku a narval to do zahrady. Vytáhli ho traktorem, ale všude po zahradě nechal rozsypané svoje vizitky.
14.7. kolem 2. ráno, Brno
J: BHHUAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!!! TAK JSME V BRNĚ, PYČO! ALE UŽ TO MOC NEVYPADALO, ŽE DOJEDEM V JEDNOM KUSE. NA ROZVADOVĚ JSME STOPLI DVĚ TUNNINGOVÁ HOVADA A CELOU CESTU SE MODLILI, ABYCHOM SE NEVYKOSILI… JEŠTĚ, ŽE TO DOPADLO DOBŘE, PARDON, TEĎ SE MUSÍM VĚNOVAT SVÉMU KOZLU VE STEAK HOUSEU. A Lanďák nedrží slíbýýýýýý! Nenapsal vám o Koprlandu, buzna :-))))
L: Lanďák na benzince, zhulenej: Hele, hele, Jani, auto Český rozhlas Ostrava. Rychle, zeptej se jich, jestli nás vezmou. Ty jo, poslouchali bysme celou dobu Český rozhlas. Dobrýýý! Ne, blbost, vsadím se, že bychom poslouchali Kiss Hády nebo Krokodýla. To je tak vždycky, víš, to máš jak s týpkama, co rozvážej Coca-Colu. Ti taky vždycky chlastaj Pepsi, čert ví proč.
Jani, posloucháš mě?
VÍTEJTE V KOPRLANDU!!!!!!!
Janica, Lanďák
Reporty Zpátky