Ultrazvuk, Futurum, Michal Prokop a Framus 5, Brno, Semilaso
Mirku, děkujeme
Zlej polda (jenom někdy)
Přiblížily se nám ty vánoce, i usoudil jsem, že bude příjemné navštívit nějakou akci, kde se nebude křičet a mlátit hlavama, ale spíše promluví ty o něco jemnější múzy. Kamarád Mirek o tom mluvil spoustu dní předem. „Bude koncert Michala Prokopa! Určitě pujdu, bude to skvělý!“, jásal a radoval se. Jak už to tak v životě často chodí, v den dé jsme se spolu setkali v pohostinství, kde mně výše jmenovaný odprodal svoji vstupenku do Semilasa a už nic nebránilo v tom, vyrazit spolu s kamarádem Hodným poldou (jenom někdy) – dále jen HP – za kulturou, neřku-li uměním. Před místem činu jsme se setkali ještě s kamarádem Markem a v téhle sestavě jsme, plni odhodlání, vstoupil vnu. Ani jsme se nestačili příliš rozkoukat a na pódiu – po nezbytném úvodu, který obstaral zadýchaný šéf jakéhosi rádia, který použil při svém proslovu i jednou slova „kurva“, asi aby bylo vidět, že je taky rebel - už bylo první překvapení večera – kapela Ultrazvuk. Přátelé, navštívil jsem velké množství koncertů a viděl mnohé, ale kapela Ultrazvuk je dle mého názoru největší blbost, jakou jsem měl kdy tu čest slyšet. Tři pánové v bílých kombinézách, odstartovali svůj set písní „I like tenis“, doprovázenou projekcemi z tenisových utkání ženské WTA. V muzice jsem nenašel naprosto nic pozoruhodného, jednalo se o nejstupidnějším způsobem slepenou kombinaci „rockové tváře“ a přihlouplých samplů, textům naštěstí nebylo moc rozumět. Na celé produkci mě zaujala jedna věc – je opravdu s podivem, jak někdo dokáže věnovat nepochybně obrovské úsilí a množství času k vytvoření něčeho tak prázdného. Navrhnul jsem HP cigáro, pokusili jsme se tedy proniknout ven, ovšem sekuriťáci nás odmítli pustit, což mě poněkud vyděsilo. Naštěstí jsem se trochu uklidnil zjištěním, že na vedlejší chodbě se kouřit smí. Zhruba ve druhé třetině vystoupení přišla na pódium imitace nějakého slavného závodníka formule 1 ze 70. let (pochopil jsem, že už nežije – chudák, v tu chvíli se musel obracet v hrobě), která se jala chlapcům pokřtít jejich zbrusu nové CD. S panem HP jsme vůbec hodně často odbíhali na chodbu na cigárko, protože tolik kvality najednou by zamávalo i s mnohem odolnějšími jedinci, než jsme my dva. Objevili jsme příjemnou terásku, kde se dalo dojít blaženého oddechu a regenerace, ovšem ani tahle radost neměla dlouhého trvání, jeden ze sekuriťáků mě při druhé návštěvě vykázal dovnitř s tím, že „tady nemáš vůbec co dělat“, ačkoli byla terasa normálně přístupná a pohybovali se na ní stále nějací telefonující lide. Inu, pořádek je pořádek. Kluci dali ještě reklamu sponzorů svého nového CD (normálně projektorem pustili reklamu na pivovar a ještě nějakou jinačí blbost, děs), přidali dva vály a vytratili se. Mno, je to za námi, zajásal jsem, teď už bude dobře. Druhý na řadě byl Roman Dragoun a jeho kapela Futurum. Pánové se připravili a spustili. Musím se přiznat, že při první písni jsem myslel, že se psychicky zhroutím. Zničeně jsem se vypotácel na chodbu a hlavou mi blesklo, že na horším koncertě jsem v životě nebyl. S HP jsme ironicky glosovali okolní dění a podivuhodnou společnost, kouřili jednu za druhou, občas nakoukli dovnitř a odhadovali, kolik pecek Futurum ještě dá k dobru. Postřehnul jsem i nějaké zřejmě známé hity, nicméně při delším pobytu v sále jsem riskoval, že mě raní mrtvice. Hlavou se mi honilo ledasco… Michal Prokop nastoupil na scénu zhruba v jedenáct. Začal písní Kolej yesterday. Byl to balzám, očista, naprostá změna nazírání na svět, prostě nepopsatelný. Andrštova kytara měla výborný, dravý zvuk (na rozdíl od dvou předešlých kapel), houslista byl Hrubý (ano, laciný fórek), prostě tahle muzika žije. Prokop zvolil strategii pár známých hitů na úvod, pak písně z nové desky a nakonec starý pecky, namátkou od J. L. Hookera, B. B. Kinga, prostě věci, který hrávali jako mladí divočáci. Nápad to byl skvělý, vystoupení mělo opravdu tah na branku, včetně závěrečného vygradování, fakt jsem si to užil. Takže resumé? Večer dvou naprosto odlišných tvářích, podivuhodný zážitek. Bylo to tvrdý, nebylo to zadarmo, určitě mě to i trochu poznamenalo, ale stálo to za to. Mirku, děkujeme.
Hodnej polda (skoro pořád)
Na tuto akci jsem se docela těšil dlouho dopředu, protože minulý rok jsem již Michala Prokopa viděl a byl jsem velmi příjemně překvapen. Když se ještě ozval Mira, že se přidá, vypadalo vše velmi slibně, nakonec to dopadlo vše trochu jinak (viz. vyjádření mého zlého kolegy). Ale vzhůru na místo samé. Všude kolem nás spousta lidí středního věku, mnoho krásných obleků, kravat a jiných důležitých doplňků nepostradatelných (samozřejmě ne v našem případě) pro takovéto kulturní akce. První kapela měla krásné bílé oblečky a dobrý zvuk + v projekcích se objevily historické záběry vozů Wartburg a Trabant. Jelikož jsem oběma ve svém životě nejednou jel, zaujalo mě to. Méně už to, že takovýmu hnoji ti krásně oblečení lidé tleskají. Druhý Roman Dragoun je umělec, který hraje rád a dlouho. Velmi na mne zapůsobil basák, který měl oboustrannou patku (vím, že nic takového neexistuje, ale von to fakt měl). Párkrát jsem dokonce pochválil jistou basovou pasáž, popř. bicí, za což jsem byl svým zlým kolegou sepsut a mohl jsem si v celé parádě vychutnat jeho roztodivné obličeje. V průběhu druhé kapely jsme často trávili čas mimo vlastní sál kouřením cigaret. Zde se nám naskytl aktuální vrchol této akce, dívka pojídající chlebíček. Ta noblesa, ta jemnost, ten um, absolutní dort. Potom už jsme se dočkali toho hodného pána pana Michala Prokopa, který nás zahltil obrovskou porcí kvalitní muziky, tryskající přímo ze srdce. Úsměvy, soustředěnost, hrátky s dynamikou, umění hrát pomalu. Sóla, která nevadí ani takovému zarytému nepříteli tohoto úkazu, jako jsem já. Pan Hrubý, jeho housle, které hladily každým tónem. Příjemná civilní komunikace s publikem, decentní, ale působivý vizuální doprovod, finální rokenrolové standardy jsem po každém jednom z nich odměňoval mocným tleskotem a řevem, deroucím se z nějaké temné hlubiny ve mně (výraz nejvyžšího uspokojení). Tohle byla opravdu pohádka. Mirku, děkujeme.
Hodnej polda (skoro pořád), Zlej polda (jenom někdy)
Reporty Zpátky