Viele grüsse aus Vienna!
Viele grüsse aus Vienna!
Dostávám pozvánku na výlet do Vídně, plán je „sightseenig and drinking“ což zní docela dobře, ani nemusím dlouho přemejšlet a nabídku přijímám. Následuje nezbytné info o ubytování a domluva kdy a kde se potkáme. Po zvážení všech možností se rozhoduju pro vlak, bus Studen agency je sice podstatně levnější, ale vlakem budu ve Vídni v půl desáté, do hostelu bych se pak měl dostat bez problémů do deseti hodin a to je ideální čas. Ráno dorážim na hlavas pár minut před plánovaným odjezdem ECčka, bohužel nastane častej problém těchhle vlaků, zpoždění, který mi dává spoustu času na nakoupení novin. Když vlak přijede, je poloprázdný, vybírám si jedno z klimatizovanejch kupéček a za necelý dvě hodinky vystupuju na Vienner Südbahnhofu. Chvilku trávim pobíháním kolem nádraží a hledáním správné šaliny a za půl hoďky už stepuju před Wombat’s hostelem..před vchodem narážím na Marca a Moritze, kteří tady na mě čekají zatímco zbytek party už vyrazil do města, ubytuju se, dostávám mapku a poukaz na „welcome drink“ do místního baru a hurá do centra, dnes je svátek, takže až na davy turistů vylidněno. Domluva se zbykem party probíhá přes mobilní telefony, setkáme se před Volkstheatrem. Cestu dáme přibližně za hoďku pěšky, včetně zastávky ve Starbucks na kafe. Na místo dorážíme po menším bloudění a vyptávání se na cestu úspěšně, zbytek party tvoří trojice slečen a čtveřice kucí, zdravím Mariuse a ostatní, s velkým představováním si někdo nedělá hlavu. Zvedáme se, příští zastávka Hofburg. Odděluje se malá skupinka, která jde prohlídnout eklektický poklad. Zbytek posedává v parku před pavilonem motýlů.
Složíme se na hromadné vstupné (vydávám se za studenta), ve skleníku je nechutné horko, vlhko...a spousta motýlů, samozřejmě…Vracíme se do hostelu, slečny se musí vystrojit na večer, kucí sedají do místního „wombaru“, večer Prater. Prater je pořád stejnej jakej si ho pamatuju, roztodivné atrakce, docela mě zaujme simulátor zvonu, kde je místo srdce sedačka s lidma, s Marcem se shodujeme, že atrakce pro nás by bylo maximálně obří ruský kolo a pivo, což po vší zábavě nakonec praktikujeme...i když bez ruskýho kola. Pivka kupujeme na benzince a s kupou nosičů cestujeme metrem na Donauinsel. Ptám se, se vzpomínkou na hlášky, který pouští řidič v nočním rozjezdu v Brně když má čvek v ruce něco k jídlu, jestli je vpohodě chodit po metru s kopou lahváčů a dostávám odpoveď že prej jo…když nemáš pivo otevřený a nepiješ…sedáme na jednu z betonovejch laveček,
popíjíme a žvaníme, parta komunikuje poměrně výhradně německy, ale když mají popito, padají zábrany a někteří jsou schopní oprášit svoji školní angličtinu..projdeme plovoucí bary na břehu Dunaje a po zhodnocení místních cen, vychází „wombar“ jako rozumná volba..
Ráno vstávám s lehkou kocovinou, sedám na dvůr hostelu a snídám, „all you can eat breakfast“ za tři a půl éčka vynechávám, bo není problém nakoupit si zásoby v samošce a sníst je v hostelu, ostatně hostel nabízí ubytovaným aby si uvařili oběd z vlastních zásob. Program dnešního dne, Zentralfriedhof.
V poledním vedru je pod stromy pěkná procházka. Po dlouhým hledání nacházíme Beethovenův, Ferdinanda von Suppe a hroby dalších celebrit, prostě takovej větší Slavín.
Po krátké zastávce v hospě naproti hřbitova, kde nacházíme hlavně krajně nepříjemnou obsluhu (Marco prohlašuje že číšník u výčepu mluvil česky, bohužel Marcova slovní zásoba se skládá především z českých nadávek, takže bych jeho tvrzení bral s rezervou, každopádně by se pigl svým hulvátstvím vyrovnal spoustě místních číšníků), platíme v drobných a bez dýška a cestujeme do Belvederu. Tenhle zámek jsem ještě neviděl, vypadá jako menší Schönbrunn uprostřed městské zástavby, kolem spousta jeřábů, prostě idylka, prohlídneme park, posedíme.
Část skupiny se opět odděluje a zbytek včetně mě se vydává prohlídnout novou radnici. Hned po vysednutí z metra si zničení sedáme z opačné strany radnice a Kerstin nám svojí specifickou angličtinou vysvětluje,že „z druhé strany radnice je neviditelná věž“ (přebrebt „invisible“ namísto „not visible“ ) což nám vystačí jako zdroj vtipů až do soboty („rychle tu věž vyfoť, za chvílu bude třeba zase neviditelná!“). Vracíme se do hostelu, ve wombaru začíná „happy hour“ kdy je třetinka piva za éčko, takže je tu docela živo. Připojuje se novej člen výpravy, z Bratislavy přijíždí Mariusova přítelkyně, slovenka Xenie, bohužel pro mě, i její znalost němčiny je lepší než moje (bodejť) takže se pokračuje opět v „bavorském dialektu“. V duchu včerejšího večera se vydáváme opět na Donauinsel, tentokrát se zásobou bílýho rumu, koly a limetek na kuba libre. Přestože původní plán byl ztratit se hned po nastartování v „Bermudským trojúhelníku“ vyhlášeným místě kousek od Schwedenplatzu, podle informací na mapce místě kde je na malé ploše nahuštěno 25 různých klubů a barů, ale trochu se to protahujeme a namísto v Bermudským trojúhelníku končíme v půl třetí ráno ve vídeňským rozjezdu. Přes několik návrhů zajít si ještě někam na pivo a krátké hledání nonstopky blízko hostelu (wombar se zavírá ve dvě) se ukládáme k spánku. Ráno někteří členové ansámblu vypadají jako po boji.
Ti kteří zmizeli včas vyráží do Schönbrunnu dřív, Moritz a Marco, na tom nejsou zrovna nejlíp, nicméně se po slabé půlhodince vydáváme za novým dobrodružstvím. Ve skutečnosti pouze zaměníme místo v jidelně hostelu za park u Schönbrunnu, kde se poté všichni opět sejdeme. Následuje nezbytná procházka k „letohrádku“ nahoře na kopci nad Schönbrunnem. Je sobota, takže bedekr doporučuje navštívit bleší trh. Ten je docela zklamání, většinou se nabízí jenom něco k jídlu, nebo textil vietnamské provenience. Je kolem čtvrté a nekompromisně se blíží doba, kdy se budu muset vydat opět na vlak, proto navrhuju ještě nějakej pozdní oběd. Přesunujeme se na Stephansplatz do vyhlášené řízkárny Fügelmiller.
Nechávám si doporučit místní speciální vienerschnitzel, který dojídám pouze s vypětím všech sil.
Unavení a zničení se opět vracíme do hostelu, zbývá už jenom si navzájem popřát šťastnou cestu, kolegové se vrací až zítra a těšit se zase na brzkou shledanou. Vlak stíhám opět na poslední chvíli a zpátky v Brně jsem něco po osmé, kolem sebe slyším lidi mluvit v podivné nesrozumitelné řeči. Abych se aklimatizoval, volám Krumovi, jestli je v Brně, je. Co zbývá dodat? Snad jenom obligátní, pěkné to bylo, moc.
Radek
Reporty Zpátky